Již od dávných dob byl boj za ženskou emancipaci velmi tvrdý a minulosti často násilně potlačovaný. Otázka ženských práv zaznamenala výraznějšího úspěchu od počátku 20. století, kdy v mnoha zemích došlo k umožnění příležitosti ženám získat zaměstnání, vzdělání, či dokonce možnosti účastnit se v politice.
I přesto, že je uznávanou a často diskutovanou otázkou, její realizace značně pokulhává a v mnohých případech zůstává tento problém čistě na teoretické úrovni diskuse. Možná i proto je v celosvětovém měřítku mnohem více žen postižených chudobou, a to i přesto, že často pracují více než muži, jsou placeny méně než oni; 70 % všech lidí žijících v chudobě jsou právě ženy a také tvoří 75 % negramotných na planetě. Bylo by chybou se domnívat, že ženy nemají stejná práva jako muži jen například v muslimských zemích kvůli náboženství. Na světě je mnoho jiných států, kde je na ženách pácháno násilí a musejí neustále bojovat za svá práva. Každá třetí žena na naší planetě se během svého života setká s fyzickým násilím nebo znásilněním. V některých zemích není domácí násilí postižitelné zákonem. Ve světě zemře ročně na následky domácího násilí čtrnáct tisíc žen a dalších téměř šedesát tisíc je ze země odtaženo k prostituci.
Každý rok je na světě provdáno čtrnáct milionů nezletilých, v rozvojových zemích je jedna ze sedmi dívek vdaná před svými patnáctými narozeninami, některé už do devíti let. Většina z nich je z chudých rodin, s nízkou vzdělaností, žijících ve venkovských oblastech. Manželství má na dětské nevěsty hluboce negativní vliv, ve formativní fázi psychického vývoje dokážou mnohem hůře čelit zneužívání a diskriminaci. Z důvodu fyzické nezralosti a nedostatečné zdravotní péče jsou komplikace v těhotenství a při porodu také hlavní příčinou úmrtí dívek ve věku 15–19 let v rozvojových zemích.
Problematika žen ve světě je ožehavé téma, jemuž se sdělovací prostředky i vysoce postavená společnost záměrně vyhýbá, a vědí proč. Po letech neúnavného boje byla i ve vyspěle civilizované společnosti ustanovena ženská práva a rovnost, alespoň v zákonech, ale mužům se povinnosti a postavení k rodině nezměnilo. Čili: žena má práci a vydělává na rodinu a za nedostatečnou péči o děti je perzekvována, kdežto muž povinnosti k rodině má pouze v míře omezené (vychází se zde z přírodních zákonů: žena rodí, žena je zodpovědná) a i tyto bývají díky finančním výdobytkům, jenž získal vyšším platovým ohodnocením, omlouvány uhrazením pokut. Pokud tuto nerovnost začnou vnímat děti již od útlého věku, hrozí nejen riziko pohrdání mezi jednotlivými pohlavími, ale především nikdy nemůže dojít ke zdravému vývoji společnosti. Otázka tedy zní: proč na jedné straně je ženská otázka výhradně věcí ženy a na straně druhé o ní chtějí a mají rozhodovat ti, jenž stejné povinnosti nemají či je plnit nemusí?
Dále je dlužno uvést, že ani v rozvinutém světě nemají ženy otázku života a výchovy nijak usnadněnou, např. ve Spojených státech hraje roli finanční zabezpečení matky, které ovšem nezajišťuje stát, nýbrž žena sama. Vzniká tak závislost na penězích a plnohodnotný vývoj jedince je odsunut na vedlejší kolej pro nutnost přežití, čímž se kruh uzavírá a vzniká degenerace. Je potřeba si uvědomit, že bez adekvátní rodičovské podpory, nemocenské a univerzálně dostupné péče o děti zůstane rovnoprávnost pohlaví jen nerealistickým snem.
Minulost, jenž se podepisovala na ženách téměř stejně jako dnes, nám nastavuje zrcadlo, jenž by mělo být vodítkem pro zlepšení dosavadního stavu. Podíváme-li se například na Korejský poloostrov, můžeme sice zaznamenat jistý posun, ale i zde se ukazuje, jak rozdílné podmínky vytváří postoje žen ve společnosti. Zatím co tolik atakovaná Korejská lidově demokratická republika dává prostor k rozhodnutí žen jak postupovat, v té jižní výdobytky moderních společností vytváří další tlak a novodobé otrokářství v podobě neustálé práce a touhy být lepší způsobuje, že ženy odmítají mít děti a snaží se alespoň vyrovnat svým mužským protějškům. Děti jsou v těchto zemích cepovány k nezdravé konkurenci a mnohé z nich se stávají neplnohodnotnými již v dospělém věku. Statistiky uvádějí neschopnost počít dítě a dokonce i smrt z přepracování.
Podstata ženy je vždy využívána pouze jako předmět k diskusi, ale bohužel nikdy není brána a realizována tak, aby se stala rovnocenným článkem společnosti. Schopnost přivést na svět nový život je na místo úcty a vděku zesměšňována a pod rouškou ega degradována na věc nepodstatnou či dokonce problematickou. I proto je potřeba, aby veškeré vlády, organizace i statní instituce byly postaveny před fakt, že nedojde-li ke zlepšení práv žen ve světě, nebude-li řešení ženské otázky postaveno na prioritní úroveň, nedostane-li se jí patřičné podpory jak ze strany států a především společnosti, nebude tato v budoucnu schopna funkčnosti. V důsledku toho dojde k úpadku a tím i zániku celé společnosti.
LS
