Jihokorejský seriál „Hra na oliheň“ (anglicky „Squid Game“) se stal po svém uvedení v září 2021 senzací takřka světového kalibru, nejsledovanějším filmovým dílem ve více než 90 zemích, částečně snad i díky obrovské propagandistické kampani, která z něj od počátku takovou senzaci dělala.
Velmi stručně uvedeno, devítidílný seriál pojednává o hazardní hře chudých a zadlužených lidí z okraje společnosti, naverbovaných hrstkou mimořádně bohatých organizátorů k plnění různých úkolů s vidinou obrovské finanční výhry. Za tím účelem je jich téměř 500 uspáno a převezeno na opuštěný ostrov. Až během hry soutěžící zjistí, že poražení jsou zastřeleni. Mají možnost ukončit hru hlasováním. Přestože o jediný hlas projde ukončení, zdrcující většina přeživších se brzy znovu do hry dobrovolně vrátí, protože beznadějný život v chudobě na „svobodě“ považují za horší než vidinu na vysokou, ale málo pravděpodobnou výhru (vyhrát a tedy přežít může jen jeden, i když díky zajímavému rozuzlení nakonec přežijí dva).
Sledováním probíhající vyvražďovací hry se baví znuděná extrémně bohatá dekadentní smetánka, zatímco několik podnikavců z pořadatelského týmu se přiživuje prodejem orgánů ze zastřelených soutěžících.
Odpůrci kapitalismu nebo konzumerismu často tento seriál velebí jako skvěle ztvárněnou kritiku nelidské asociální společnosti, kde lidský život neznamená nic, zatímco peníze rozhodují o všem. Na druhou stranu seriálem byly a jsou masově posedlé do značné míry děti, pro které rozhodně není určen a příčinou obliby u nich jistě není sociální kritičnost, nýbrž fascinace vizuálním ztvárněním boje, utrpení a zabíjení, prostě něčeho, co je drsné a „husté“ (vysvětlit příčinu toho si neumím, ale zjevně funguje dlouhodobě, nejen až v současné generaci, a většinu dětí to později přejde).
Výzva ke změně nebo k agresi?
Zajímavou delší recenzi „Olihně“ jako „chytře napsané kritiky kapitalistického systému“ vydal 18. 10. 2021 Karel Veselý v časopise „A2larm“ 1). Na politicky neuvědomělého diváka nebo zastánce současných pořádků však může seriál působit spíše jako příklad k individualismu a agresivnímu chování. Ostatně i režimní psychologická literatura dokazuje, že sledování podobných filmů či hraní podobných her k takovému konání napomáhá. Jihokorejská i světová média přinesla po uvedení „Olihně“ zprávy o vlně násilí na školách jižní Koreje a mnoha zemí světa, jejichž žáci se snažili seriálovou hru napodobit.
Řada recenzí nepocházejících z antikapitalistického prostředí se vůbec nezmiňuje o tom, že by seriál byl protisystémový či k systému kritický, nanejvýš konstatuje takové vyznění, že „současnost je sice děsivá, ale nedá se s tím nic dělat“. Takové chápání ostatně podtrhuje výrazná postava hráčky – uprchlice z Korejské lidově demokratické republiky, která se živí na jihu jako kapsářka (což je ostatně věrný obraz tragického osudu i morální výše většiny „přeběhlíků“) a v procítěném rozhovoru se spoluhráčkou z jihu docházejí k „poznání“, že společnost na severu a jihu je podobně strašná. Aniž by to bylo přímo vysloveno, nelze takové rozjímání chápat jinak, než že žádné východisko ze současného protilidového systému neexistuje, protože alternativou ke kapitalistické bestialitě je jen podobně „hrozná“ společnost jako v severní Koreji (tedy její obraz vytvářený jihokorejskou a zahraniční antikomunistickou propagandou).
„Oliheň“ a KLDR
Světové sdělovací prostředky dělaly takřka senzaci z toho, že média KLDR reagovala na „Hru na oliheň“ a popsala ji jako odhalení reality egoistické jihokorejské společnosti, kde jsou lidé brutálně stavěni proti sobě a nuceni k boji o přežití za cenu potlačení lidskosti. Zpravodajský portál KLDR „Arirang meari“ („Ozvěna arirangu“ – korejské lidové písně) reagoval korejsky na „Hru na oliheň“ celkem třikrát, 12. 10. 2021 článkem „Oblíbené televizní drama »Hra na oliheň« odhaluje realitu jihokorejské společnosti“, 19. 10. článkem „Jihokorejské televizní drama nepříznivě ovlivňuje děti po celém světě a udivuje rodiče a školské instituce“ a 25. 10. statí „Skuteční protagonisté »Hry na oliheň«“, vtipně konstatující podobnost vyhroceného boje mezi kandidáty na jihokorejského prezidenta s uvedeným seriálem (brzy ostatně něco podobného uvidíme i v Česku…). 2)
Každopádně seriál nebyl a není v KLDR podstatným mediálním tématem. Korejská ústřední tisková agentura (KCNA) jej ani v korejštině nezmínila patrně nikdy. Žádný z uvedených článků nesděluje stanovisko autora, organizace či snad celého státu k „Olihni“ (proč by ostatně měl stát zaujímat stanovisko k seriálu?), jsou jen shrnuty jihokorejské sociálně kritické mediální odezvy a konstatováno, že v současné jihokorejské společnosti počet poražených v tvrdé konkurenci v zaměstnání či vlastnictví nemovitostí a akcií dramaticky narůstá. Sociálně kritičtí recenzenti z jihu v této souvislosti vyjádřili své pocity, že „realita života ve světě, kde jsou lidé posuzováni pouze podle peněz, je prokletím a peklem“. Tedy nejde o nějaký dojem či snad ideologickou deklaraci ze strany severu, ale jen jeho citování ohlasů z jihu. Je ovšem nabíledni, že v ostře třídně rozdělené společnosti jižní Koreje bezpochyby ne každý divák vnímá uvedené dílo takto sociálně kriticky.
Buržoazní média vyvolala povyk o údajné tvrdé represi v KLDR za pašování a sledování „Olihně“ uvnitř země. Nevysvětlují přitom, jak může k takové praxi docházet v situaci naprostého uzavření hranic (pochopitelně včetně demarkační linie, která není de iure státní hranicí, ale byla už dávno před pandemií za běžných okolností pevně uzavřená pro občany obou částí rozdělené země) nepřetržitě od ledna 2020, přičemž mezinárodní internetová síť není v KLDR běžným uživatelům přístupná.
Šířit jakákoli nepovolená média z jihu a ze zahraničí je v KLDR obecně zakázáno a postihováno (ostatně podobně to platí i naopak). Je to jediný možný postup při zdrcující přesile reakční kultury vně KLDR a neustálé snaze nepřátel KLDR ideologicky rozložit a umožnit tak vnitřní nepokoje vedoucí ke kontrarevoluci.
Média KLDR (přinejmenším v posledních letech) nikdy neinformovala o jakýchkoli trestech za pašování. Mýty o drakonických trestech nejsou naprosto ničím podloženy a otázkou zůstává, jak by vůbec informace o takových trestech mohly nyní z KLDR unikat. Je naprosto úsměvné, že by někdo takové věci ven nepozorovaně telefonoval, mailoval nebo posílal poštou (která ostatně pro veřejnost přes hranice nefunguje), případně že by to chodil osobně vykládat na cizí velvyslanectví v Pchjongjangu nebo snad že by se to uvnitř země šířilo ústním podáním až k pohraničníkům, kteří by to na hranicích říkali čínským, ruským nebo na demarkační linii jižním… To by ale také nešlo ani teoreticky, protože kvůli prevenci pandemie se nyní pohraničníci s protistranou bezpochyby osobně nestýkají.
Nedává zjevně smysl někoho tvrdě trestat či snad dokonce popravovat a přitom to tutlat, aby se ostatní nezalekli podobného jednání. Pořádat veřejné popravy a tajit to je pak úplný protimluv. (Kterému přesto věří posluchači „Rádia Svobodná Asie“ a několika dobře placených profesionálních „přeběhlíků“.) Poslední poprava, o které informovala média KLDR, proběhla v roce 2013, jako jediná po mnoha letech.
Od 30. ledna 2022 bude ostatně v KLDR uplatněna amnestie vězňů, kdy budou bezpochyby propuštěni pachatelé mnohem závažnějších činů než pašování nebo šíření protistátní propagandy, jak o tom svědčí příklady z dřívějších amnestií zveřejněné médii KLDR.
Podstatné je řešení, nikoli rezignace
Jistě by bylo pěkné, kdyby se dalo spoléhat na to, že zdrcující většina občanů je tak uvědomělá, že je žádná zahraniční propaganda a pokleslá kultura nemůže ohrozit, a tak se to může všechno volně šířit a lid sám odvrhne to špatné. Ale na takovém stupni rozvoje socialismu nebyla, není a hned tak nebude žádná země na světě.
Samozřejmě také by bylo možné nechat volně šířit veškerou dekadenci a nechat lidi, ať si myslí a dělají, co chtějí, hlavně když zůstanou formálně poslušní, ale takovou cestou – typickou právě pro kapitalistické státy – KLDR zjevně jít nechce.
„Hra na oliheň“ tedy jistě stojí za pozornost jako kritika nelidské kapitalistické společnosti nejen v jižní Koreji, ale podstatné pro diváky je pochopit, že po proti takovému sytému je nutno účinně bojovat a najít východisko v sociálně spravedlivější společnosti, nikoli pasivně konstatovat, že se „nedá nic dělat“.
2) korejsky http://www.arirangmeari.com/index.php?t=gbls&srch=%EC%98%A4%EC%A7%95%EC%96%B4
Lukáš Vrobel
1. místopředseda Společnosti česko-korejského přátelství Pektusan
a České skupiny pro studium a uskutečnění myšlenky čučche
