Zážitky z návštěv Korejské lidově demokratické republiky v letech 2017–2019
a některé souvislosti
Fotografie autor a spoluúčastníci a průvodci delegací.
(Publikace v PDF ke stažení zde: https://www.kldr.info/wp-content/uploads/2022/10/korea.pdf)
*
„Někteří lidé zase tvrdí, že (…) nemá být marxismus-leninismus vůdčí teorií strany, a že se komunisté mají zříci principů marxismu-leninismu. To je nejnebezpečnější postoj pravé úchylky.“
KIM IR SEN
„Filosofie čučche je nová revoluční filosofie, nikoli pouhé rozvinutí filosofie předcházející. (…) Filosofie, kterou mají studovat a následovat naši vědečtí pracovníci i celý lid, je filosofie čučche. Současně je třeba znát i předchozí marxisticko-leninské filosofické myšlenky.“
KIM ČONG IL
„Absolutní uctívání vůdce je zušlechťujícím ideologickým pocitem vycházejícím z hlubokého pochopení jeho velikosti.“
KIM ČONG UN
(Tyto tři citáty se mi zdají být charakteristické pro vývoj ideologie KLDR.)
Socha velkého vůdce soudruha KIM IR SENA ve stanici metra Keson
Na úvod stručně o mně a mé (de)motivaci
Jmenuji se Lukáš Vrobel a narodil jsem se v Praze 18. 5. 1988. Od roku 2015 jsem byl členem Společnosti česko-korejského přátelství Pektusan (zapsaného spolku) a České skupiny pro studium a uskutečnění myšlenky čučche (nezapsaného spolku člensky totožného s Pektusanem), členem jejich výboru, postupně místopředsedou a potom prvním místopředsedou. Odtud jsem byl vyštván po vypuknutí ruské imperialistické agrese proti Ukrajině v únoru 2022, přesněji fakticky mi bylo ukončeno členství 29. dubna 2022 (zdánlivě šlo „jen“ o odvolání z funkcí, ale s poukazem na ustanovení stanov znamenající ukončení členství, tedy jsem toto rozhodnutí nemohl chápat jinak a na základě něj jsem se rozešel s členskou základnou Pektusanu a s ním spjatými silami z Komunistické strany Čech a Moravy a jí blízkých struktur).
Vládci organizací česko-korejského přátelství pod vedením RSDr. Jozefa Servisty bohužel nebyli dosud schopni vymazat mé jméno ze spolkového rejstříku, takže jsem stále úředně zapsán jako první místopředseda zapsaného spolku, s nímž jsem se organizačně zcela rozešel.
Po odchodu z uvedené organizace se mnou nekomunikují ani pracovníci velvyslanectví, ani kdokoli jiný z KLDR, tedy nemusím již mít žádné diplomatické ohledy a mohu si o Koreji říkat a psát, co chci, aniž bych se musel obávat zhoršení vztahů s ní. K tomu dodávám, že ve své politické činnosti jsem nikdy nezastával placené funkce a neusiloval o hmotný prospěch, naopak jsem na ni finančně do značné míry doplácel.
V letech 2017-2019 jsem třikrát navštívil Korejskou lidově demokratickou republiku jako člen česko-slovenské delegace přátelství, tvořené členy Pektusanu. V prvním případě jsme byli tři, poté dvakrát dva. V KLDR jsme pobývali vždy osm dní, s cestou letecky přes Čínu trvala každá akce deset dní. Málokdo z českých a slovenských občanů pobýval jako člen delegace přátelství v období od zániku ČSSR tak „dlouho“ (24 dní) v KLDR jako já, a předpokládám, že z těch ostatních několika jednotlivců, kteří měli tu čest, o tom nikdo kromě mě nenapíše, a pokud snad přece jen, jistě ne otevřeně.
Vážím si toho, že mi byla tato cesta umožněna a pobyt v KLDR (nikoli cesta) zaplacen korejskou stranou, ovšem nevstupoval jsem do Pektusanu proto, abych se levně (ve srovnání s komerčním turistickým zájezdem) podíval do KLDR, naopak mě tehdy vůbec nenapadlo, že by to bylo v dohledné době možné a poměrně snadné, natož třikrát. Při své první cestě v roce 2017 jsem v Pchjongjangu přispěl poměrně vysokou částkou do Kim Ir Senovy – Kim Čong Ilovy nadace, čímž jsem chtěl poněkud kompenzovat téměř nulové výdaje za celý pobyt (ubytování a základní stravování včetně nápojů bylo zdarma, platilo se pochopitelně v obchodech; asi 1 000 Kč se platilo za zájezd mimo Pchjongjang na Výstaviště mezinárodního přátelství Mjohjangsan, jinak byly všechny cesty po Pchjongjangu a prohlídky zdarma).
V následujícím textu nebudu popisovat jednotlivé tři cesty do Koreje zvlášť, už proto, že program byl v každém roce podobný, naopak tyto tři návštěvy spojím v jeden celek a budu se snažit vylíčit své dojmy obecně. Poznatky získané od občanů KLDR nebudu spojovat s konkrétními jmény, i když je většinou znám (a pokud nebudu jmenovat ani konkretizovat, budu v jejich případě používat jen mužský rod), abych nevystavil potížím někoho, kdo někdy (jistě v dobré víře) hovořil mimo mantinely oficiální propagandy. Z podobných důvodů nebudu uvádět ani jména českých a slovenských spoluúčastníků svých cest a ostatních zahraničních delegátů ani podrobnosti o nich.
Neusiluji v žádném případě o skandalizaci KLDR, senzaci nebo vlastní zviditelnění (či snad dokonce o pomstu). Sepsal jsem své poznatky z KLDR bez příkras, řekněme se smíšenými pocity. Před vydáním publikace jsem ji nedával nikomu přečíst, vychází tedy bez korektury a jazykových úprav. Učinil jsem tak schválně v obavě, že případný recenzent či korektor by měl zásadní připomínky k obsahu práce nebo mě od jejího vydání zrazoval, což by mohlo vést k jejímu odložení ad acta.
Jazyky, průvodci a průvodci průvodců
Soudružky průvodkyně si fotografují na mobilní telefony Vítězný oblouk
Je namístě dodat, že nehovořím a nerozumím korejsky, přesněji řečeno naučil jsem se korejsky jen několik základních slov a vět a z učebnic jsem si nastudoval, jak korejština funguje. Umím přečíst korejské písmo (čosongul), ale nikoli plynně a jistě ne vždy zcela správně, a většinou pro neznalost slovní zásoby nerozumím tomu, co v textu rozluštím. Smutnější je, že nikdo ze členů organizací česko(slovensko)-korejského přátelství neměl a nemá o korejštině v posledních letech větší ponětí než já. Neslyšel jsem ani o tom, že by někdo z aktivistů těchto organizací od jejich vzniku na začátku 90. let korejsky hovořil. Na českém území probíhala téměř veškerá komunikace česky díky znalosti češtiny ze strany velké části korejských diplomatů.
Domluva s Korejci v KLDR tedy probíhala hlavně anglicky, přičemž ani moje angličtina (a spoluúčastníků), ani jejich nebyla perfektní (ačkoli jejich byla lepší než moje, respektive naše), mohlo tedy dojít i k nedorozuměním a nepochopení pramenícím z jazykové bariéry. Nám přidělení nebo blízcí průvodci a funkcionáři běžně hovořili dobře rusky, ale naše ruština byla bídná až žádná. Myslím, že mnoho Čechů má po návštěvě KLDR chybný dojem, že Korejci rozumí (nebo trochu rozumí) češtině. Ve skutečnosti těch skutečně hovořících a rozumějících česky je velmi málo, zvlášť mezi střední a mladou generací, ovšem velmi mnoho jich ovládá ruštinu, proto chápe smysl projevu v češtině. Může to ovšem vést i k nedorozuměním.
V každém roce jsme potkali v KLDR někoho z Korejců hovořícího plynně česky, přesněji řečeno při každé návštěvě jednoho, z toho jednoho dvakrát, takže vlastně dva. Byla to patrně náhodná setkání a nebyl čas na delší debatu s nimi. Mít česky nebo slovensky hovořícího průvodce nebylo možné; průvodci zahraničních delegací přátelství hovořili anglicky, rusky, španělsky, francouzsky, japonsky a čínsky. Z těchto jazyků bylo nutno si vybrat, přičemž nemálo průvodců ovládalo na základní úrovni dva nebo i tři, nejběžněji angličtinu plus jeden nebo dva jazyky. Tlumočení do sluchátek na mezinárodních konferencích probíhalo také v uvedených jazycích. Myslím, že z desítek nebo možná stovek všech zahraničních návštěvníků, které jsem tam poznal nebo alespoň zaregistroval jejich komunikaci s Korejci, jen dva uměli korejsky.
Prohlídky pamětihodností probíhaly často tak, že se účastníci rozdělili na dvě skupiny, anglickojazyčnou a ruskojazyčnou. Pokud někdo nerozuměl žádnému z těchto dvou jazyků, jeho přidělený průvodce mu výklad špital ve zvoleném jiném jazyce. Někdy průvodkyně (jen naprosto výjimečně průvodci) na jednotlivých místech vykládaly pouze korejsky a průvodci jednotlivých zahraničních skupin jejich výklad tlumočili.
Hotel Korjo (vlevo) v pohledu od hlavního nádraží, v popředí s čs. tramvajemi T3
Personál pchjongjangského hotelu Korjo, kde jsme byli vždy ubytováni a o kterém se ještě zmíním později, se snažil hovořit s hosty jazykem, kterým zdravili a mluvili oni, nebo nějakým jim blízkým, z těch několika výše uvedených cizích jazyků, které jsou v KLDR nejběžnější. Pokud jsem ovšem já zdravil a objednával korejsky, zadělával jsem si na trapas tím, že obsluha na mě mluvila jen korejsky a já jsem musel zahanbeně přiznat, že korejsky umím jen několik slov a vět. Jednu z mladých servírek jsem svou fingovanou korejštinou a korejským oblekem inminbok s odznakem tak znejistil, že se mnou začala hovořit čínsky.
Každá delegace přátelství měla svého průvodce nebo průvodkyni. Pokud byl delegát z některé země sám, měl průvodce či průvodkyni sám pro sebe. Ten se od něho téměř nehnul po celou dobu pobytu. Pokud byli v delegaci dva, tři nebo i více členů, hlídalo už se to hůře a někteří, hlavně mladší průvodci byli vystresováni tím, že se jim svěření delegáti nedrží při sobě a někdo se občas „ztratí“ (vzdálí od skupiny). Nelze se tomu divit nebo posmívat, není to jistě lehké mít osobně a sám na starosti několik cizinců, na poměry KLDR poněkud neukázněných, z nichž některý si bez ohlášení občas sám odskočí na záchod nebo dokonce si vyjde na procházku před hotel.
Větší delegace (hlavně z Ruska) měly i více průvodců či průvodkyň. Myslím, že v autobusech při cestách na společné akce, při různých prohlídkách pamětihodností a institucí nebo v publiku na kulturních akcích alespoň každý čtvrtý účastník byl korejský průvodce nebo jiný člen korejského doprovodu. Část z nich se s cizinci vůbec nebavila a tvářila se, že hovoří jen korejsky (což ovšem bylo běžné u mnoha funkcionářů a mnohdy jsme později poznali, že hovoří přinejmenším anglicky a rusky velmi dobře). Říkali jsme jim někdy „průvodci průvodců“. Pobavilo mě, když v autobuse jeden takový typický korejský „StBák“ ve vzorném obleku a s černými brýlemi, s předpisovým účesem a neproniknutelným výrazem, prostě typický „estébák“ jaké známe z čs. starých fotek a filmů (a někdo ještě i osobně, ostatně znal jsem lidi, kteří to dělali), se nechal obměkčit vedle sedící upovídanou a zvědavou soudružkou k tomu, že jí s úsměvem začal v dotekovém telefonu ukazovat fotky své ženy a dcery.
Mimochodem při medializovaných mezikorejských jednáních před několika lety jsme si mohli všimnout, že neuniformovaní příslušníci bezpečnosti vypadají na obou stranách demarkační linie prakticky stejně, je to prostě jeden národ, a jižního „estébáka“ od severního rozliší jedině odznak na klopě, jinak by se asi ani sami nerozeznali, dokud by nepromluvili (odlišnosti mezi korejštinou v KLDR a korejštinou v Jižní Koreji jsou obrovské).
Do KLDR nebylo možné před pandemií jezdit bez cestovní kanceláře nebo bez pozvání (od vyhlášení vypuknutí globálního stavu zdravotní nouze v lednu 2020 až dosud už vůbec ne) a nebylo možné se po ní pohybovat bez průvodce. V rámci pobytu v hotelu jsme však někdy měli volno a průvodci také, případně měli své vlastní aktivity jako školení apod. Jednou jsem kvůli nějaké organizační věci volal na pokoj průvodců a bylo slyšet, že je tam mnoho Korejek a Korejců a že je tam velmi veselo. Někdo z cizinců podotýkal, že viděl korejské průvodce tahat do jejich hotelových prostor mnoho láhví alkoholu, takže jimi strávené společné chvíle po dobu našich pobytů se jistě nenesly v duchu asketismu a vojenské kázně.
Vyjít z hotelu bez průvodce se neslušelo, ale nebylo to výslovně zakázáno. Při prvním pobytu jsme to vyzkoušeli. Vyšli jsme z hotelu, nikdo si nás nevšímal, nikdo nás nezastavil. Šli jsme asi půl kilometru k hlavnímu nádraží, udělali nějaké fotky a vrátili se zpět. Potom jsme dostali důrazné ponaučení, ať nikam nechodíme sami. Už jsme se o to potom nepokoušeli. Jeden ze zahraničních hostů, který byl v KLDR již mnohokrát, mi řekl, že takto běžně vycházel z hotelu na procházku městem a nestalo se nikdy nic, nanejvýš ho zastavila příslušnice bezpečnosti a řekla mu, ať se vrátí do hotelu, což on učinil. Jeden z dřívějších českých účastníků mi vyprávěl, že se při masové akci v Pchjongjangu ztratil a do hotelu ho přivezla tamní bezpečnost. Žádný problém z toho neměl (ostatně neuděl to úmyslně).
Není bez zajímavosti, že zahraniční návštěvník přitom u sebe nemá v KLDR cestovní pas, který odebere průvodce při vstupu do země a vrátí jej opět až při odletu.
Náhodný snímek koloritu u Vítězného oblouku
Ve svém textu budu pro označení státu zpravidla používat zkratku KLDR, s vědomím toho, že použít jen název „Korea“ by bylo většinou věcně nesprávné, protože zde uváděné skutečnosti většinou neplatí pro Jižní Koreu, Korejskou republiku. Pokud budu používat v češtině běžné zkrácené názvy Severní Korea či Jižní Korea (či zkráceně Sever a Jih v tomto smyslu), zůstanu u velkých písmen, i když KLDR zásadně v překladech v takovém označení používá první písmeno malé, jelikož existenci dvou korejských států neuznává (jako ji neuznává ani Jižní Korea, z druhé strany). Korejština velká a malá písmena nemá, takže v ní tento problém odpadá.
Korejci v KLDR běžně označují svou zemi jen jako „Koreu“ (korejsky v KLDR „Čoson“), protože existenci „druhé Koreje“ obvykle neberou na vědomí. Paradoxně asi nikde na světě nelze zjistit o životě v Jižní Koreji tak málo, jako je tomu v KLDR, vzhledem ke znepřátelení obou korejských států trvajícímu tři čtvrtě století, nedostupnosti internetu (v jeho obvyklém mezinárodním pojetí) pro naprostou většinu populace Severu a naprosté mediální blokádě Severu proti Jihu (ale do značné míry i naopak, i když z jižní strany je to jednak technicky složitější, jednak to není tak potřebné, protože vypuknutí revoluce čučche v Jižní Koreji, jež by nastalo v důsledku dovedné propagandy ze Severu, je poněkud nepravděpodobné).
Pokud je v korejštině v KLDR nutno odlišit Jižní Koreu, překládá se jako „Namčoson“, zatímco Severní je „Pukčoson“, ale to se běžně nepoužívá a myslím, že je to vnímáno skoro až hanlivě. Ve významu pro severní (víceméně) polovinu země s vládou v Pchjongjangu se zde běžně používá výraz „(naše) republika“, případně celý název KLDR (zatímco v minulosti se běžně uvádělo „severní polovina republiky“), i když formálně stále KLDR považuje za svou součást i celý Jih, což je patrné například ve všech zde vydávaných mapách (kde průběh demarkační linie je vyznačen nanejvýš jako hranice provincií, Pchjongjang je vyznačen jako hlavní město a Soul jako provinční město), ale i v publikovaných údajích například o rozloze a rozměrech země, počítaných včetně Jihu.
V minulosti fungovala na Severu silná propaganda proti Jižní Koreji včetně mnoha nejen dokumentárních, ale i hraných filmů kritizujících jihokorejskou společnost (v Pchjongjangu díky tomu snad dodnes ve filmových ateliérech stojí kulisy jihokorejské ulice plné západních reklam), v posledních letech byla značně upozaděna a o Jižní Koreji se v médiích KLDR píše a mluví málo. Pokud ano, jde většinou jen o obvyklé propagandistické fráze, velmi málo konkrétních údajů. Korejská ústřední tisková agentura (KCNA) už samostatnou sekci „Jižní Korea“ asi od roku 2021 nemá. Myslím, že mezi většinovým obyvatelstvem Severu panuje idylická představa, že Jižní Korea je celkem fajn, jen má špatné politické vedení, ale kdyby se tam přestaly vměšovat USA, znovusjednocení by bylo dílem okamžiku. Obávám se, že většina „Seveřanů“ by se velmi divila, jak moc je velká část jihokorejské společnosti kulturně a názorově po více než sedmi dekádách westernizace někde úplně jinde než oni, s jak slabými sympatiemi pro politiku vedení KLDR by se tam setkali a jak málo společných znaků už mají Korejci ze Severu a z Jihu jako jeden národ.
Jedna z mnoha map jednotné Koreje – zde ve Vědeckotechnickém komplexu
S Korejci jsme o Jihu mluvili velmi málo. Odezvou byl buďto smích, kterým se zřejmě snažili zakrýt rozpaky, případně nadšeně znějící nekonkrétní fráze o jistém brzkém znovujednocení nebo strohé odseknutí: „Nemluvme o Jižní Koreji.“
Ve své knize používám jen „náš letopočet“, zatímco KLDR má i svůj letopočet čučche, přijatý v roce 1997, tři roky po smrti velkého vůdce soudruha Kim Ir Sena, v posledním roce tříletého smutku po jeho skonu, v kterémžto období dokonce nebyla z pietních důvodů obsazena funkce generálního tajemníka Korejské strany práce a soudruh Kim Čong Il do ní byl zvolen až v říjnu 1997.
Rok narození soudruha Kim Ir Sena, tedy rok 1912 našeho letopočtu, se stal rokem čučche 1. Předchozí léta se uvádějí nadále v našem letopočtu, takže roku čučche 1 předchází rok 1911. Dny v roce jsou však stejné, 1. leden zůstal 1. lednem, tedy rok nezačíná dnem narození velkého vůdce, 15. dubnem.
V prvních letech letopočtu čučche se důsledně používal přepočet do něj, a to i v případě historických dat v rozmezí 1912-1997, kdy tento letopočet neexistoval. V závorce byl nadále uváděn náš letopočet, takže běžné bylo uvádět například „31. prosince čučche 89 (2000)“, tedy v korejštině naopak, „čučche 89 (2000). 12. 31“. Později se začal letopočet čučche vytrácet. Začínalo být zjevné, že se neujal. Dnes se používá už celkem zřídka, samostatně bez našeho letopočtu v závorce téměř vůbec ne. Některé statě nesystematicky převádějí některé letopočty do čučche, například jen první v článku, a ostatní už ne. Na formulářích účtenek (vypisovaných ručně) jsem si všiml, že některé prodavačky vyplňují letopočet čučche, ale jiné do kolonky „čučche“ píší rok našeho letopočtu.
Není bez zajímavosti, že soudruh Kim Čong Un snad v žádném svém projevu a stati nikdy nepoužil letopočet čučche. Vše nasvědčuje tomu, že tato výstřednost se vůbec neujala a korejské vedení si je toho vědomo, ale nepovažuje za propagandisticky vhodné jej formálně zrušit.
Oproti tomu už bylo zrušeno samostatné severokorejské časové pásmo. Historicky existovalo do roku 1912 (tehdy samozřejmě pro celou Koreu) a bylo půl hodiny za Japonskem a půl hodiny před Čínou (koordinovaný světový čas + 8,5 hodiny). Zrušili jej japonští okupanti, připojivší Koreu i časovým pásmem k svému impériu (+ 9 hodin). Jižní Korea jej obnovila v období let 1954-1961, potom od něj ustoupila pro nepraktičnost. Tím se nepoučil Sever, kde byl „korejský čas“ obnoven v roce 2015. Od 5. května 2018 byl půlhodinový časový posun opět zrušen jako „první praktické opatření přijaté v procesu usmíření a sjednocení národa po historickém 3. mezikorejském summitu“ (KCNA) – a bohužel jako praktické opatření v tomto směru dosud asi poslední. Snad nikoho nenapadne v rámci další eskalace vztahů s Jihem a Japonskem opět vlastní časové pásmo obnovit (i když z čistě pragmatického, politického a ekonomického hlediska by jistě bylo výhodnější přesunout se do časového pásma o hodinu zpět, používaného celou Čínou).
Časové pásmo KLDR je nyní oproti středoevropskému času o osm hodin vpřed v případě, kdy ve střední Evropě platí zimní čas, a o sedm hodin vpřed při platnosti středoevropského letního času. V KLDR není letní čas zaveden, což je velmi inspirativní i pro naši zemi a všechny ostatní, které dosud tímto nesmyslem své obyvatelstvo obtěžují.
Hodiny s motivem hory Pektusan v Diplomatickém klubu Tedonggang
*
Pokračování v další části.
