(Pokračování z 1. části. – Publikace v PDF ke stažení zde.)
Cesty tam a zpět, kontroly a zklamaný Potěmkin
Cestovat do KLDR bylo pro členy Společnosti česko-korejského přátelství Pektusan v období před pandemií koronaviru poměrně snadné. Velvyslanectví nabízelo cestu několika jejím členům zhruba dvakrát do roka u příležitosti významných státních svátků a mezinárodních akcí KLDR (Den slunce 15. 4. – výročí narození Kim Ir Sena; Den založení KLDR 9. 9.; případně Mezinárodní festival k oslavě velikánů hory Pektu v srpnu). Přednost měli členové výboru a jistě byl zájem o to, aby mezi účastníky byli jednak ti nejaktivnější z česko(slovensko)-korejského přátelství, jednak takoví, kteří budou schopni proběhlou cestu zpropagovat. Nebylo tedy nijak těžké stát se delegátem, s ohledem na poměrně tristní stav členské základny Pektusanu, tvořené převážně staršími lidmi, pro většinu z nichž by byla mnohahodinová cesta přes půl světa velmi vyčerpávající až nemožná a ne každý by ji také mohl zaplatit (jen letenky stály dohromady až cca 32 tisíc Kč, s výkyvy v řádu tisíců mezi jednotlivými roky).
Mezinárodní letiště v Pchjongjangu (Sunan)
Víza KLDR jsme dostali zdarma na velvyslanectví. Poprvé mi byla nabídka návštěvy KLDR sdělena na poslední chvíli a neměl jsem platný pas, takže jsem musel platit expresní poplatek 4 000 Kč za jeho vyřízení. Osobně jsem cestoval třikrát v dubnu, na oslavy Dne slunce, a mé vízum mělo poslední číslici za řadou nul v jednotlivých letech 2, 4 a 9, tedy zjevně vízum do KLDR přes velvyslanectví v Praze dostalo od začátku roku jen tolik občanů ČR a SR (velvyslanectví KLDR na Slovensku není). Když jsme poprvé stáli u odbavení na ruzyňském letišti, personál se divil, že máme víza do KLDR a nemáme diplomatické pasy.
Při odbavení v Pekingu se tamní čínský letištní personál při první cestě vyloženě posmíval tomu, že cestujeme do Severní Koreje nebo z ní. Zdálo se, že formální dobrý čínský spojenec připadá Číňanům poněkud legrační, připomínaje jim poměrně neúspěšnou a tragickou éru takzvané Velké proletářské kulturní revoluce v 60. letech, zkrátka v mnoha ohledech na ně působí jejich obraz jejich země před 50 a více lety. Podobně to zřejmě chápali a chápou mnozí Rusové, z nichž nemálo jezdilo do socialistické Koreje nostalgicky si zavzpomínat na staré časy SSSR (jenž se však kulturně a vzhledově blížil dnešní KLDR naposledy asi v 50. letech, potom už byl uvolněnější a západnější).
Když jsme s mým spolucestujícím v dubnu 2019 při návratu z Koreje procházeli a metrem projížděli Peking a měli jsme na sobě černá korejská saka inminbok s vysokým pevným límcem zapínaným na kovový háček (podobná křesťanským kněžským sutanám s kolárkem), budilo to jistou pozornost a jeden starší Číňan na letišti nám říkal anglicky, že za jeho studentských let to nosili všichni. Dnes už se v Číně tento typ obleku nenosí, nevyrábí a neprodává, jen při některých zvláště významných akcích je v něm sporadicky viděn samojediný soudruh Si Ťin-pching. V KLDR také už se stále více nosí saka evropského střihu s kravatou, ale inminboky jsou stále poměrně běžné, i když považovány za méně slavnostní než sako s kravatou a ze slavnostních akcí výrazně vytlačované.
Mladý čínský student, který se s námi dal do řeči na náměstí Nebeského klidu, protože ho naše obleky zaujaly, se naopak vyjadřoval o KLDR velmi pozitivně a ukazoval nám v mobilu společné fotky s jejími občany z nějaké kulturní akce v Číně.
Mozaika velkých vůdců před mezinárodním letištěm v Pchjongjangu – Sunanu
Občané KLDR do Číny cestovali zásadně v evropském oděvu a na čínském území nenosili odznaky s velkými vůdci, které jinak nosí v KLDR (až na určité stanovené výjimky, třeba na montérkách, kam se to nehodí) kromě dětí všichni vždy a všude. Ty nasazovali až při vstupu do korejského letadla.
Do čínského letadla společnosti Hainan Air na tehdejší přímé lince z Prahy do Pekingu bylo možné nastoupit bez čínského víza jen za podmínky platných letenek na přestup z Číny do KLDR, které bylo problematické v Praze získat. V roce 2017 jsme je neměli vůbec a museli jsme žádat o tranzitní vízum pro ČLR a platit za něj. Bylo to spojeno s dlouhým čekáním na čínském konzulátě, v prvním případě dokonce zbytečným, protože jsme jako důvod žádosti o čínské tranzitní vízum měli jen pochybné potvrzení o rezervaci letenek z Pekingu do Pchjongjangu vytištěné na jehličkové tiskárně, které by si samozřejmě mohl sehnat kdokoli jakkoli. Čínský konzulát nám jej tedy neuznal a museli jsme znovu na velvyslanectví KLDR pro oficiální dopis s razítkem, že rezervace letenek do KLDR platí.
V letech 2018 a 2019 už to šlo i bez tranzitního víza. Nutno ovšem dodat, že letenky Air Koryo (Korjo hanggong, aerolinií KLDR) bylo nutno vždy zaplatit až hotově v Pekingu při odbavení, jistě v důsledku sankcí neumožňujících mezinárodní finanční transakce. Při první cestě jsme to nevěděli a marně na obrovském pekingském letišti hledali přepážku, kde by se letenky daly zaplatit. Dokonce jsme z inciativy nepálské delegace, kterou jsme tam potkali, vnikli do služebních prostor letiště a vešli až do kanceláře označené logem Air Koryo, která byla otevřená, ale prázdná. Tak jsme bez úspěchu odešli zpět. Překvapilo mě, že je to možné na letišti plném policistů, s poměrně přísnými bezpečnostními opatřeními.
Placení při odbavování nesmírně zdržovalo. Probíhalo ve třech valutách akceptovaných KLDR, tedy dolarech, eurech a čínských jüanech, přičemž leckdo z cizinců včetně nás platil jüany s nejvyšší bankovkou v hodnotě 100 CNY, což bylo asi 350 Kč, takže 16 tisíc Kč za letenku skládal v kupách bankovek. Ceny letenek Peking – Pchjongjang byly mimochodem neuvěřitelně drahé, za 1 000 km se platilo zhruba stejně jako za 9 tisíc km z Prahy do Pekingu. V letech 2018 a 2019 občas létaly na této trase i mnohem levnější čínské aerolinie, ale využití jejich služeb nám nebylo umožněno, stejně jako cesta z Číny vlakem, o kterou bychom měli zájem (ale delegacím přátelství zjevně není nabízena, protože je podstatně méně komfortní a zřejmě jsou si patřičné orgány vědomy, že ze stavu železniční sítě a vozového parku v KLDR a výhledu z trati by si delegáti mohli udělat ne zcela pozitivní obraz).
Ikonické portréty velkých vůdců na obrazovce před hlavním nádražím
Při první návštěvě se nám přihodila nemilá komplikace. Úředník Korjo hanggong nám při odbavení v Pekingu a zaplacení za zpáteční letenky do Pchjongjangu nevydal patřičné potvrzení. Ve zmatku při odbavení jsme si toho nevšimli, nevěděli jsme, jaké dokumenty potřebujeme a neměli jsme podezření, že by korejská strana mohla mít v něčem nepořádek. Asi dva dny před odletem zpět z Koreje jsme byli dotazováni na potvrzení o zaplacení zpátečních letenek, které jsme prý měli jen rezervovány, ale nikoli zaplaceny. Měli jsme je platit podruhé, což by pro tři osoby byla značně vysoká částka. Protestoval jsem s tím, že jsme letenky řádně zaplatili a pokud někdo tvrdí opak, znamená to, že částku patrně odcizil úředník jejich aerolinií. Podotknul jsem, že jsme v KLDR jako přátelé a že si budeme stěžovat. To zapůsobilo a celá záležitost byla rychle nějak urovnána. Platit podruhé jsme nemuseli, ale pachuť zůstala. Nevím, zda se částka nějak našla nebo ji raději hostitelé zaplatili za nás, aby neměli před hosty ostudu. Každopádně velvyslanectví po našem návratu o incidentu vědělo a příště jsme měli s sebou doprovodný dopis v korejštině se žádostí o vystavení potvrzení o zaplacení letenek.
Tato zkušenost byla jen jedním z mnoha příkladů hořkého poznání, že „absolutní pořádek“ v KLDR je do značné míry chimérou. Pokud bychom tehdy opravdu museli zaplatit letenky z Koreje podruhé, už bych tam vícekrát nejel. Ostatní účastníci asi také ne.
Přímá cesta letadlem z Prahy do Pekingu a zpět byla vždy velmi pohodlná a příjemná bez ohledu na to, že trvala asi 10 hodin. Zaujalo mě, že část letušek čínských Hainan Air (samozřejmě velmi krásných a vzorně upravených v dálněvýchodním stylu, ačkoli ne tak vzorně jako letušky Korjo hanggong) byla občankami Jižní Koreje, což měly znázorněno i vlaječkou Korejské republiky vedle jmenovky na uniformě. Měly radost, když jsem je zdravil korejsky. Let probíhal vždy včas nebo jen s mírným zpožděním. Na přestup v Pekingu bylo v každém roce ve směru do Pchjongjangu asi sedm hodin a ve směru do Prahy asi třináct, takže po odečtení času na odbavení tam a zpět zbylo něco málo i na prohlídku Pekingu. I přes poměrnou složitost orientace ve dvacetimilionovém velkoměstě to vždy dobře dopadlo, zejména díky navigaci v angličtině a schopnosti personálu domluvit se anglicky.
Ovšem že by Čína byla socialistická, to se v Pekingu příliš nepoznalo. Snad po všech stránkách mi připadal západnější než Praha. Připomínky vlády komunistické strany byly zcela okrajové, v praxi nepatrné. Přílet do KLDR, vlastně už vstup do jejího letadla, byl pak opravdu příchodem do jiného světa. Jinak řečeno, hranici mezi kapitalistickým a socialistickým světem nepozoroval cestující mezi Prahou a Pekingem, ale mezi Pekingem a Pchjongjangem.
O Air Koryo – Korjo hanggong – se neprávem říká, že jsou to nejhorší aerolinie na světě. Proslýchají se hrozné zvěsti o jejich strašných letadlech a službách. Je to přehnané, zvlášť ve srovnání s rozvojovými zeměmi a různými nízkonákladovými společnostmi. Je možné, že aerolinie KLDR mají ve svém stavu ještě letadla z 60. let, jak uvádějí dostupné seznamy (z jejich strany nepotvrzené), ale pokud takové stroje ještě létají, není to na mezinárodních linkách, tedy nebylo to na mezinárodních linkách mnoho let před rokem 2020, kdy bylo kvůli pandemii zřejmě už v lednu mezinárodní spojení ukončeno a dosud nebylo v osobní dopravě obnoveno (v nákladní šlo o sporadické charterové lety, pokud lze soudit z dostupných informací, opět KLDR nepotvrzených). Každopádně v posledních letech v mezinárodní dopravě z KLDR sloužila jen letadla ruské výroby z doby po roce 2007.
Tato doprava nebyla nijak rozsáhlá a strojů stačil jednociferný počet. Létalo se snad jedenkrát denně kromě neděle do Pekingu, nanejvýš jednou denně nebo spíše ještě méně často do Šanghaje a několika dalších čínských měst a do Vladivostoku. Vnitrostátní letecká doprava byla minimální, téměř nulová, pravidelná linka existovala snad jen z Pchjongjangu do Samdžijonu, jinak se létalo jen charterově (bez pravidelného letového řádu). Za hlavní příčinu považuji nedostatek pohonných hmot, částečně i minimální poptávku ze strany cestujících vzhledem k omezením pro cestování uvnitř KLDR celkově. Přitom do roku 1992 létaly stroje KLDR až do (východního) Berlína.
Od konce Korejské války až dosud měly aerolinie KLDR jen jednu závažnou leteckou havárii. Ovšem asi jen v případě KLDR jsou i dopravní nehody zneužívány ke skandalizaci celého státu. Pokud k takové katastrofě dojde u dopravce z kapitalistické země, nikoho nenapadne s tím spojovat kapitalismus ani vedení daného státu…
Obrazy velkých vůdců v Pchjongjangu netradičně na dvoře
Při čekání na letišti v Pchjongjangu (nedlouhém, protože bylo odbavováno vždy jen jediné letadlo) při všech třech návštěvách jsem neviděl v pohybu jiné letadlo než „naše“. Jen jednou přistávalo „vládní“ letadlo s velkým státním znakem a názvem KLDR, spojené i s některými cestami soudruha Kim Čong Una. Na velké tabuli odletů s asi 10 řádky svítily dva odlety za celý den, v 10:05 do Pekingu a v 21:40 do Šanghaje, nebo také jen jediný odlet do Pekingu, takže do Šanghaje se asi toho dne neletělo.
V roce 2017 měl let do Koreje asi tříhodinové zpoždění. V ostatních případech proběhl včas. Ten první odlet nás trochu vyděsil. Letadlo najelo na vzletovou dráhu, zastavilo a personál začal pobíhat sem a tam a povykovat. Dvě letušky otevřely dveře záchodu a pro odvedení pozornosti cvakaly jejich západkou tam a zpět. Po nějakém čase byla závada odstraněna, ale nebyla volná vzletová dráha, protože letištní terminál v Pekingu byl přeplněn. V letadle bylo horko a letušky během čekání trvaly na tom, že nápoj mohou servírovat až během letu, což někteří cestující nesli těžce. Při odletu se ozvala z reproduktorů korejsky a anglicky omluva, že máme zpoždění z důvodu závady WC. Hloupější výmluvu by snad nebylo možno vymyslet.
Let z Pekingu do Pchjongjangu a zpět trval jen hodinu a půl. Během letu jsme vždy dostali nápoj a drobnou svačinku, sendvič nebo korejský hamburger. Na LCD obrazovkách běžel záznam vystoupení slavného tanečního souboru Wangdžesan. Před vstupem do letadla bylo možné si vzít výtisk Pchjongjangského deníku, Pchjongjang sinmun, v anglické verzi The Pyongyang Times. Jedenkrát zabírala téměř celou jeho titulní stranu velká barevná fotografie soudruha Kim Čong Una při projevu v Nejvyšším lidovém shromáždění. Výtisk se vydával nepřehnutý. Viděl jsem Korejku, která jej vkládala do kapsy sedadla před sebou tak, že jej před ohnutím napřed obrátila na opačnou stranu, evidentně aby neohýbala hlavu váženého soudruha nejvyššího vůdce (jak se tehdy oficiálně říkalo), což by bylo neuctivé.
V letadle Air Koryo nás zaujalo, že během vzletu a přistávání, když cestující musí sedět zapnutí bezpečnostním pásem, seděla na každé straně letadla jedna letuška v protisměrném sedadle a upřeně se dívala na cestující, zda se chovají, jak mají. Všichni se přitom jistě upřeně dívali na ni, vzorně upravenou se světlým make-upem tak, jak si cestovatelé ze Západu představují gejši, a nehnula brvou. Prý to v letadlech jinde ve světě sledovaly kdysi letušky také tak, to já však nepamatuji a dnes už to tak není. Na jakékoli porušení kázně reagovaly korejské letušky velmi striktně a popuzeně, nejvíc problémů měly ale asi s tím, že zahraniční cestující porušovali zákaz fotografování a zejména měli nutkání fotit letušky.
Při jednom z letů ruský cestující sedící vedle mě vyfotil korejskou letušku, která na něho začala křičet korejsky, ať tu fotku smaže. Sice jsem jí nerozuměl, ale bylo mi to zcela jasné stejně jako jemu, jenže on se tvářil, že nerozumí. Uměla mu to říci jen korejsky a čínsky. Když stále nerozuměl, začala letuška korejsky žádat mě (protože jsem měl korejské sako inminbok s odznakem s velkými vůdci a zdravil jsem ji korejsky), abych mu řekl, ať to smaže. Tedy já česky na něho, ať tak učiní, dělaje tlumočníka z korejštiny do ruštiny bez znalosti těchto dvou jazyků. Nakonec fotku smazal. Ovšem je známo, kolik zajímavých fotek si odvezli návštěvníci KLDR díky tomu, že je sice smazali, ale doma si obnovili obsah z „koše“…
Když jsme poprvé přilétali do Koreje v roce 2017, kvůli zpoždění letu se cestou už setmělo. Z okénka letadla bylo patrné, jak nad Čínou září zespoda mnoho světélek, a nad KLDR už žádná. Naprostá tma.
Panel s odlety, vlastně jen jediným odletem, na mezinárodním letišti Pchjongjang – Sunan
Při příletu do KLDR bylo vždy nutné vyplnit poměrně obsáhlý vstupní formulář (psaný korejsky a anglicky), což zabralo dost času, zvlášť pokud jsem musel obsah překládat ze své nedokonalé angličtiny někomu, kdo jí nerozuměl vůbec. Poprvé byla prohlídka při příletu na letišti velmi rychlá, vlastně téměř žádná, možná i díky velkému zpoždění. Běžná pasová kontrola a odchod do autobusu. Kufry se neotvíraly, jen jsme museli předložit dovážené knihy a časopisy (ale nikdo se nezajímal o to, zda v kufrech neskrýváme další). Mobily se jen předkládaly k nahlédnutí a po pouhé optické kontrole se s nimi pokračovalo dál. Nikdo nezkoumal jejich obsah a vybavení, natož aby je snad zabavoval. Z bezpečnostního hlediska si korejská strana mohla být jista, že riziku předešlo už důkladné čínské odbavení (mnohem přísnější než české), které by žádné zbraně a jiné nepovolené věci nepropustilo. Ovšem ideologickou kontrolu čínská strana samozřejmě neřešila a korejská v roce 2017 kupodivu také příliš ne. Když jsme měli nějaké knihy v češtině nebo slovenštině, stačilo jen stručně zmínit, co to je a víc nikdo nezkoumal.
O to více mě překvapila důkladná kontrola v roce 2018 (a stejná i 2019, již bez překvapení), kdy bylo nutno na letišti v Pchjongjangu otevřít všechny kufry a tašky, vyndat z nich jakékoli tiskoviny a papíry, vše předložit k prohlídce a čekat na její výsledek. Pokaždé jsem byl potom zavolán za plentu k vysvětlení, co to je za materiály a proč. V obou letech jsem měl s sebou malé brožurky o Praze v korejštině, ovšem v „jižní korejštině“, získané zadarmo od Pražské informační služby. V obou případech mi byly zabaveny (a nevráceny – prý budou prověřeny a poté předány našim hostitelům… Tak určitě…) Měl jsem také vytištěné vlastní malé publikace o dějinách a současnosti česko(slovensko)-korejského přátelství v angličtině, v každém roce asi 10 kusů. Ty mi byly také vždy zabaveny, ale menší část jsem měl jinde než zbytek, takže kontrolou prošla a ke Korejcům za letištní kontrolu se stejně dostala. Nebylo v nich rozhodně nic, co by je mohlo pohoršovat, ovšem kontrola zjevně fungovala tak, že cokoli v korejštině zabavovala automaticky, v angličtině a dalších světových jazycích důkladně kontrolovala a ostatní cizí jazyky jako čeština ji příliš nezajímaly (materiály v těchto jazycích by těžko někdo mohl podvracet stát). Poměrně drahá kniha s fotografiemi Prahy s popiskami v několika cizích jazycích včetně (jižní) korejštiny, dar pro průvodce, mi naštěstí zabavena nebyla.
Už při výstupu z letadla na pchjongjangské letiště (Sunan) jsme si připadali opticky jako v jiném světě, jako při návratu do SSSR ve 40. či 50. letech. Na místě bylo přítomno mnoho pracovníků v uniformách sovětského střihu z té doby s obrovskými čepicemi „brigadýrkami“. Vzbuzovalo to respekt a možná trochu strach. Nikdo si z toho nedělal legraci, a pokud ano, tak až doma. Každopádně nikdo ze zahraničních návštěvníků, z nichž většinu v letadle tvořili vždy komerční turisté, si nedovolil žádné provokace, a pokud ještě v letadle vedl o KLDR neuctivé řeči, najednou byl strachy samá uctivost.
Pchjongjangské letiště bylo rozsáhle a bez nadsázky velikášsky modernizováno v letech 2015-2016, kdy byly vybudovány dva nové terminály podobné rozlohou i vzhledem pražské Ruzyni, ale s téměř nulovým provozem. Nástup a výstup do letadla probíhal skrz „chobot“. Velká část letištních obchodů a služeb byla i v době příletů a odletů „našeho“ pekingského letadla, nejvýznamnějšího zdejšího letu vůbec, prázdná a uzavřená. Dost prodejen a provozoven služeb bylo sice otevřeno, ale obsazeno jen svým personálem ve vzorných uniformách. Nechybělo knihkupectví s bohatou nabídkou politické literatury. Pracovní doba zde musela být zajímavá, když v době fungujícího mezinárodního spojení mělo smysl otevření obchodů asi tak jednu hodinu denně před odletem letadla, nebo nanejvýš dvakrát jednu hodinu.
Nové letištní terminály byly už pojaty natolik „moderně“, že nenesly žádné znaky ideologie KLDR. Na letištních budovách nejsou umístěny ani portréty velkých vůdců soudruhů Kim Ir Sena a Kim Čong Ila, ani žádné heslo. Nejsem si jist, zda je to správné, na letišti se tvářit apoliticky, zatímco hned před ním a všude jinde naopak. Hned na okraji velkého, naddimenzovaného, a tedy téměř prázdného terminálu před letištěm, kam se k letadlu průměrně asi dvakrát za den sjelo několik autobusů, mikrobusů a taxíků, se tyčí obrovská mozaika velkých vůdců s letadlem a o něco dále jejich mozaika na vrcholu Pektusanu.
Snímek pilotů a letušek Korjo hanggong na mezinárodním letišti Pchjongjang – Sunan
V letištní hale je umístěna obrovská fotografie jedenácti pilotů a letušek Korjo hanggong se vzlétajícím letadlem. Možná je to celý jejich personál obsluhující mezinárodní lety. Některé letušky jsem sám na snímku poznal, i z dalších propagačních fotografií, jichž ve svých publikacích a médiích zveřejnila KLDR v časech fungujícího mezinárodního leteckého spojení vícero. Ruský spolucestující v letadle ukázal letušce takovou propagandistickou fotografii a řekl jí, že je na ní ona, a ona se styděla a tvrdila mu, že ne, ale byla to ona…
Po příletu jsme byli vždy přímo v hale vyfotografováni a náš snímek vydala Korejská ústřední tisková agentura. V černobílé verzi a dost malém rozměru, společně s dalšími zahraničními návštěvníky, jej otiskl také ústřední orgán Korejské strany práce Noviny práce (Rodong sinmun).
Letiště je umístěno 23 kilometrů od centra města. Nejezdí k němu tramvaj, trolejbus, metro ani vlak (to vše jako v Praze) a neviděl jsem tam ani autobus veřejné dopravy. Za pozornost stojí, že už po léta se z jeho plochy také odpalují různé rakety, provokující zejména západně orientované sousedy. Silnice z letiště do centra byla ještě v letech 2017 a 2018 zvlášť na jednom místě neuvěřitelně rozbitá, učiněný tankodrom. Je to jeden z důkazů, že KLDR není pro zahraničí „Potěmkinovou vesnicí“. Hlavní silnice, po které se vozili do centra města snad všichni cizinci od letadel, byla ve strašném stavu, který by Potěmkin nepřipustil. Teprve kvůli návštěvě jihokorejského prezidenta Mun Če Ina v Pchjongjangu v září 2018 byla opravena.
Poprvé jsme jeli z letiště do centra už za tmy a bylo pozoruhodné vidět, jak je všude úplná tma a svítí jen pomníky a obrazy velkých vůdců. Dosud jsem si myslel, že je to buď jen nadsázka, nebo že už to dávno neplatí. I v té tmě jezdili po okrajích silnice cyklisté (patrně proto, že veřejná hromadná doprava zde nefunguje nebo je nedostatečná a individuální automobilová prakticky neexistuje), neosvětlení a většinou i bez reflexních prvků. Řidič autobusu na ně pro výstrahu blikal dálkovými světly nebo troubil.
Mezi letištěm a centrem města bylo z autobusu vidět několik pozoruhodností, mezi nimi hřbitov hrdinů Vlastenecké osvobozenecké války (1950-1953) s ústředním pomníkem ve tvaru vztyčeného bajonetu a vlajícího rudého praporu s připnutou medailí, mozaiky velkých vůdců a další památníky, ale například i velké dětské dopravní hřiště a Pchjongjangská pštrosí farma, vybudovaná koncem 90. let z iniciativy soudruha Kim Čong Ila a zrekonstruovaná v roce 2019, jejíž hlavní budova připomíná svým tvarem pštrosí vejce. Podobně existují například rybí sádky, jejichž budova má tvar ryby, nebo Pchjongjangská ústřední zoologická zahrada, jejíž vstupní budova má portál v podobě obrovité tygří hlavy a vstupuje se do ní tygří tlamou.
Příslušnice dopravní bezpečnosti u uzavřené čtvrti pro funkcionáře
V letech 2017 a 2019 nás na letiště a zpět vezl zájezdový „VIP“ autobus japonské značky Nissan asi z poloviny 80. let. Stejné vozy nás vozily i po různých místech Pchjongjangu a na jediný výlet mimo hlavní město do Mjohjangsanu, o kterém se ještě zmíním. Těchto autobusů ve specifickém stříbrno-hnědém laku jezdilo v roce 2017 ještě asi 130 (soudě dle čísel umístěných na oknech), při oslavách 105. výročí narození Kim Ir Sena jich byl plný Pchjongjang. Tyto vozy figurují ve filmech z KLDR už v polovině 80. let, zřejmě jsou tedy z této doby. Jejich vzhled a výbava (na svou dobu velmi moderní) tomu odpovídají. Nelze zjistit, komu tyto autobusy patří, uvedeno to na nich není a Korejci o tom nehovoří, nejspíš to většinou ani nevědí.
Řidiči nemají běžné dopravácké uniformy, ale civilní obleky, saka a kravaty (někdy „na gumičku“) či inminbok. Jisté však je, že tyto „VIP“ (sami Korejci jim tak říkají) autobusy vyjíždějí jen výjimečně, na slavnostní akce, po většinu roku tedy již po desítky let někde stojí, jistě pod střechou. I tak je na nich už patrná jistá zvetšelost, kromě koroze především nepřesné a hlučné řazení a únik vzduchu. Ve své době působily luxusním dojmem, ale na dnešní dobu mají málo místa na sedadlech na délku i na šířku (zvlášť pro cizince, trpící většími rozměry i obezitou) a řidiče jistě zarazí neexistence rolety, nahrazené jen malinkým stínítkem z tmavého skla nebo plastu, takže na řidiče stále svítí ostré slunce (korejské, to se s naším nedá srovnat). U nás nebo v zemích bývalého SSSR by si alespoň část okna zalepil novinami, u nich se to nesluší, takže radši pořádně neuvidí na cestu. V jejich provozu to až tak nevadí…
Tachograf autobusů Nissan ukazoval najetých několik set tisíc km (mám vyfoceno 107 345). Nevím, jestli za nějakých 35 či 40 let svého působení najely tak málo (ale vzhledem k jejich „VIP“ působení je to možné), nebo jestli se počítadlo jednou či dvakrát přetočilo (ukazuje jen statisíce). Každopádně v roce 2017 jsme dávali kufry do zavazadlového prostoru, o dva roky později již jsme je po vysokých schodech cpali dovnitř. Když se v Česku zavazadlový prostor dálkových a zájezdových autobusů neotvíral, bývalo to tím, že byla dna zavazadlových prostorů prorezlá tak, že by obsah vypadal na vozovku. Nebo to mohlo být leností řidiče. Obávám se, že v případě Pchjongjangu to byl ten první případ.
Večerní Pchjongjang v pohledu z hotelu Korjo
V roce 2018 jsme jeli na letiště a zpět a také na různé akce v Pchjongjangu a Mjohjangsanu malým autobusem japonské značky Toyota, nejspíš také z 2. poloviny 80. let. Vzhledově vypadal pěkně, ale byla v něm cítit nafta a bylo patrné, že není v optimálním technickém stavu.
Stojí za pozornost, kolik dopravních prostředků, ale i jiného zboží nakoupila KLDR v této době z Japonska, které její existenci neuznává, se kterým nikdy neměla diplomatické styky a kterého považuje za úhlavního nepřítele. Japonských výrobků je v KLDR opravdu k vidění mnoho a ani se tím nikdo netají, nezakrývá jejich značky a výrobní štítky. Podobné je to se západní Evropou a Mercedesy (nakupovanými masově v éře existence NDR, kdy diplomatické styky KLDR-SRN neexistovaly a tyto státy se vzájemně neuznávaly).
Malé autobusy Toyota v kombinaci tmavě zelené, zelené a krémové byly (či ještě jsou) do jisté míry také „VIP“, ale ne tolik, jako velké Nissany. Zaujalo mě, že „VIP“ postavení se mezi lety 2017-2019 snižovalo. V prvním z těchto roků „VIP“ autobusy suverénně porušovaly všechny předpisy, za troubení a blikání dálkovými světly jezdily na červenou nebo si vynucovaly přednost. Potom už tomu tak nebylo. Mohlo to souviset s tím, že silniční provoz v posledních letech poněkud zhoustl a takovéto jednání už bylo dost nebezpečné (nemluvě o tom, že stejně se chovali řidiči různých „VIP“ nákladních a osobních vozů, kterých bylo z celkového počtu opravdu mnoho, protože „neVIP“ zpravidla žádné vozy neměli a nemají, takže světelná signalizace a dopravní značení pak byly úplně zbytečné).
Celkově bylo patrné, že jestliže v roce 2017 v Pchjongjangu dopravní předpisy do značné míry neplatily a na silnicích bylo uplatňováno právo silnějšího, v následujících dvou letech byl zjednán větší pořádek, bohužel často poněkud byrokraticky a protismyslně, kdy např. se přestalo tolerovat odbočování přes dvojitou plnou čáru a autobusy se jezdily obracet poměrně daleko na kruhový objezd nebo objezdem bloku, ačkoli v minimálním provozu by přes ni mohly přejet zcela bezpečně. Při zjevném nedostatku pohonných hmot a kampaních za úsporu čehokoli to bilo do očí.
O dopravě v KLDR budu ještě psát později, protože po léta jsem zaměstnán v tomto oboru a zajímám se o něj tedy více než o mnohé jiné.
Osobní vozy Mercedes-Benz a autobusy Nissan pro přepravu VIP cizinců před Muzeem korejské revoluce na Mansude
*
Pokračování v další části.
