(Pokračování z 2. části. – Publikace v PDF ke stažení zde.)
Hotel a obchody, gejši a Jedovatá houba
Když nás poprvé autobus vyložil před vchodem do hotelu Korjo (anglicky Koryo) na Restaurační ulici (alespoň bylo nám řečeno, že se tak ulice jmenuje; v mapách Google se jmenuje jinak) v centru Pchjongjangu u hlavního nádraží, nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Připadalo mi nemyslitelné, že bychom mohli bydlet v tomto vyhlášeném luxusním hotelu, někdy označovaném jako „nejlepší v Koreji“ a patřícím k dominantám Pchjongjangu.
Hotel byl postaven v roce 1985 a jeho provoz byl zahájen Kim Ir Senem a Kim Čong Ilem (jak dokládají fotografie na nástěnkách v horní části foyer, která byla ve výtahu dříve značena jako 3. patro a pak předznačena na 2. patro, ačkoli z českého pohledu je to 1. patro). Je to zřejmě nejlepší a nejprestižnější hotel, v jakém může být ubytován návštěvník KLDR, pokud není nejvyšším cizím státníkem, kteří mají k dispozici jiná, neveřejná ubytovací zařízení. V květnu 2018 zde byl ubytován i tehdejší ministr zahraničních věcí USA Mike Pompeo.
Hotel Korjo
Název hotelu odkazuje na království Korjo, existující v 10. – 14. století po sjednocení tří království na Korejském poloostrově, ale také na zamýšlený název konfederativní republiky severu a jihu Koreje, jejíž vytvoření navrhl soudruh Kim Ir Sen v roce 1973 při vyhlášení „pětibodové politiky národního znovusjednocení“.
V Korjo hotelu jsem byl ubytován při všech třech svých pobytech. Lze předpokládat, že hotel je povětšinu času poloprázdný nebo zcela prázdný (nemluvě o období od pandemie, kdy jsou hranice KLDR uzavřeny), protože je obrovský, tvořený dvěma budovami se 43 patry a spojovacím mostem v horní části, což je symbolika dvou polovin rozdělené Koreje a podané ruky mezi nimi. Na vrcholech obou budov se nacházejí otočné restaurace, v provozu je však jen jedna z nich, druhá je prázdná.
Hotel byl za našich pobytů do značné míry v původním stavu, a i když byl pečlivě udržován, přece jen nesl jisté stopy omšelosti. Zaujaly nás pěkné, asi původní japonské (ano, opět japonské) výtahy s automatickými dveřmi, které se ale hned po otevření zavíraly a bouchaly do lidí, takže bylo nutné při nástupu a výstupu jednou nohou dveře blokovat (což zkušenější hosté i personál znali a dělali). Kromě toho ne každý výtah obsluhoval všechna podlaží a ne každý se v tom zorientoval.
V roce 2017 byl hotel plný hostů, takže se na výtahy „ve špičce“ (kolem snídaně, oběda a večeře) poměrně dlouho čekalo a často při přetížení výtah pískal a nejel. V následujících dvou letech, protože výročí Kim Ir Senova narození už nebylo půlkulaté, bylo hostů podstatně méně a problém již nebyl tak palčivý. Při frontách na výtah jsem několikrát využil služební schodiště. Nebyl tam písemně ani piktogramem zákaz vstupu, bylo tam šero a dole ústilo do služebních prostor plných agitačních nástěnek, kde korejský personál jedl a odpočíval. Asi dvakrát jsem omylem vstoupil do jejich služební místnosti. Vždy mi někdo řekl, že tudy ne, já jsem se optal, kudy ano, bylo mi ukázáno na patřičné dveře k recepci a tudy jsem vyšel. Potom už jsem si to pamatoval. Později jsem se při čekání na výtah zeptal přítomného hlídače (v přízemí – v patrech nebyli), zda mohu jít pěšky, a ten to rezolutně odmítl, takže už jsem potom po schodišti nechodil.
Dlouhodobě opuštěné staveniště u hotelu Korjo
U výstupu z výtahů v horní části foyer byl umístěn plastový telefon s kulatým číselníkem jistě z doby inaugurace hotelu. Vyfotil jsem si jej a jakýsi zaměstnanec na mě začal zpovzdálí korejsky halekat. I když jsem se mu snažil anglicky věc vysvětlit, halekal korejsky pořád dál, až jsem raději snímek smazal. (Ale zdálky ten telefon na jiné fotce stejně mám.) Pěkný telefon z roku 1985 není možné fotografovat, aby to nebudilo ve světě pohoršení, ale spoustu mnohem smutnějších jevů lze pozorovat i fotit normálně a nikdo se jimi nezabývá. Například hned vedle hotelu se nachází (nebo v době našich návštěv nacházelo) dost velké opuštěné staveniště, opuštěné zjevně již dost dlouho, s trčícími zrezavělými dráty z betonu a omšelými betonovými základy částečně zaplavenými vodou. Staveniště nebylo plně oploceno a volně přes něj přecházeli chodci. Kdekdo ze zahraničních turistů na to koukal z oken a fotografoval to odtamtud. Tato smutná vizitka je dalším z důkazů, že KLDR není před světem Potěmkinovou vesnicí a snad ani nechce být, a pokud snad přece jen chce, nejde jí to.
Společné prostory hotelu byly vždy výrazně osvětleny a nenesly stopy jakéhokoli šetření nebo nedostatku. Pokoje byly osvětleny o poznání méně, velmi slabými úspornými žárovkami. Největší světlo v předsíni zásadně (při každé návštěvě, pokaždé v jiném pokoji) nefungovalo vůbec, což v pětihvězdičkovém hotelu, „nejlepším v Koreji“, nepůsobilo zrovna reprezentativním dojmem. Každopádně elektřina byla k dispozici trvale. Zkazky o výpadcích elektřiny patřily zjevně k minulosti. Sám jsem nebyl ani svědkem toho, že by netekla teplá voda, ačkoli jeden z mých spolubydlících říkal, že jednou tomu tak bylo.
Snad kromě LCD televize měl ovšem návštěvník v pokoji pocit, že je zpět v roce 1985 se vším všudy. To na nás však rozhodně nepůsobilo negativně, naopak to mělo své kouzlo. Zatímco televize byly už vyměněny, přijímače rozhlasu po drátě byly původní a vysílaly „Pchjongjang FM“, tedy dle znělky veřejnou rozhlasovou stanici (nikoli zvláštní hotelovou), ale jen tuto jedinou. V roce 2017 z ní znělo dosti čínských písní, o rok později dosti ruských a v roce 2019 už přijímač nehrál vůbec (ani i nikoho z jiných pokojů, koho jsem se ptal). Jediná dříve fungující rozhlasová stanice tehdy také nehrála zdaleka 24 hodin denně, po večerním ukončení vysílání dokonce začala pískat, takže nechat si ji hrát na dobrou noc nebyl dobrý nápad.
Velcí vůdci otvírají hotel Korjo v roce 1985 – fotografie na nástěnce v hotelu
V hotelových pokojích byla k dispozici Korejská ústřední televize, KCTV (vysílající většinou v pracovní dny cca od 14:30 do 22:40 a v neděli a svátky od 8:30 do 22:30, jinak bylo na jejím místě jen zrnění), jednak hotelový televizní kanál, kde běžely různé starší korejské filmy a seriály (například dlouhý seriál o práci v kamenolomu), někdy s anglickými nebo čínskými titulky, někdy i bez nich. Často v mizerné kvalitě obrazu. Když si chtěl host po ránu pustit trochu korejské propagandy, měl smůlu, rozhlas ani televize nevysílaly a chytit bylo možné jen CNN a Al-Džazíra (místním bezpochyby nedostupné), případně ruské a čínské programy (v hotelovém televizním programu byl uveden i program francouzský, ale nevybavuji si, že by hrál).
V KLDR by mělo vysílat čtyři až pět televizních stanic, každá však jen v omezeném časovém rozsahu. Pokud by platila informace z televizního programu dostupného v hotelovém pokoji v roce 2018, pak by správně měly hrát čtyři korejské televizní programy – Korejská ústřední televize, Rjongnamsan, Mansude a Sport. Všechny čtyři jsem však v provozu nezaznamenal.
Dle dostupných informací je program tvořen hlavně domácí starší filmovou tvorbou z její zlaté éry od 80. let do počátku našeho století a staršími nebo i novými dokumentárními pořady a nepříliš rozsáhlým zpravodajstvím, někdy však i převzatou tvorbou ze spřátelených zemí. Jedenkrát jsem v KCTV v Pchjongjangu viděl jakou sovětskou bláznivou komedii z 80. let v ruštině s korejskými titulky, kde se dva muži v samoobsluze převlékli za ženy. Nesmírná fraška. Divil jsem se, že takový odpad vysílají. Sami by nic tak pokleslého jistě nikdy nenatočili.
Internet ani telefonní signál k dispozici nebyly. Za nesmírně vysokou cenu bylo možné se připojit k internetu a odeslat e-mail z přízemí hotelu, ovšem jen z tamní e-mailové adresy a po kontrole personálem (který samozřejmě textu v mnoha cizích jazycích nerozuměl, ale pro pořádek jej vidět musel). Jeden z mých spolubydlících této možnosti využil a fungovala, i když se stal terčem pozornosti, proč posílá v noci z hotelu e-mail, na což pak nebyl průvodcem dotazován on, ale já.
Stejně tak se dalo za přemrštěnou sumu (asi za 150 Kč za minutu) do zahraničí telefonovat. Z telefonu v pokoji se dalo dovolat jen do recepce nebo do pokoje průvodců. Sice u něj ležel telefonní seznam s mezinárodními předvolbami, ale když jsem zkusil několikrát vytočit číslo do Česka, telefon ohluchl. Když jsem to později nahlásil jako závadu, přišel na kontrolu technik s dvoučlenným doprovodem a telefon (už před jejich příchodem) opět fungoval, ale už jsem se o mezistátní volání nepokoušel.
Skříňka s přijímačem rozhlasu po drátě v hotelu Korjo
Původní lednice s rudě lesklým štítkem se zlatým korejským nápisem „Korea – Pchjongjang“ silně vrčely a vibrovaly. Přísun minerálek (a v prvním roce i limonády) zdarma do nich byl zaručen, ostatní nápoje bylo možno dokoupit v hotelovém obchodě, který však zavíral večer poměrně brzy (myslím, že v 19 nebo 20 hodin, tedy těsně po večeři nebo dokonce ještě dříve) a potom už se v celém hotelu nedalo koupit nic, leda snad v některé restauraci. Pokoje byly vybaveny také rychlovarnou konvicí, sklenicemi a příbory, mezi nimi i otvírákem na kovové uzávěry, jichž je v zemi zjevně nedostatek a v restauracích a při různých občerstveních byl vždy i pro obsluhující personál problém otvírák alespoň na chvíli získat. Někdy nebyl vůbec a láhve bylo nutno otvírat svépomocí, jeden z průvodců například uměl otevřít dva uzávěry zapřením o sebe.
V hotelu byly k dispozici dvoje elektrické zásuvky (vyrobené v Japonsku), na 220 a 110 V, což z českého pohledu působilo značně archaicky. Obě však byly japonského provedení, respektive vzoru USA. Ano, elektrifikaci v Koreji prováděli japonští okupanti dle vzoru USA a ani pozdější sovětizace a čučchizace na tom nic nezměnila. Naštěstí jsme měli s sebou příslušné redukce. V koupelně byla vždy i jedna zásuvka evropského typu.
Označení hotelové lednice – Tedonggang (značka výrobku – Řeka Tedong), Čoson (Korea), Pchjongjang
Kromě vojáků a vojenských objektů jsme během návštěvy mohli víceméně vše fotografovat nebo i natáčet, s výjimkou akcí a lokalit, kam nebylo s sebou možné brát žádná záznamová zařízení. To byla vybraná muzea nebo některé mimořádně slavnostní akce, o nichž pojednám samostatně. Asi dvakrát si někdo z průvodců náhodně prohlížel část snímků ve fotoaparátu a občas bylo nutné smazat něco, co se nelíbilo. Má fotografie elektrických zásuvek vzbudila dotaz, proč je fotím. Jako bych byl snad nějaký agent. Odpověděl jsem popravdě, že u nás jsou jiné, a fotku jsem si mohl ponechat.
Svérázně působily koupelny s umakartovým jádrem, v nichž vany nebyly přilepeny k umakartové stěně, ale byla mezi nimi a stěnou škvíra, kterou zatékalo kamsi dolů. Nejsem si jist, zda zateklá voda potom někam cíleně odtéká nebo zda to nikdo neřeší, ale první možnost považuji za málo pravděpodobnou. Jádro se nedalo vyvětrat a nemělo okno, takže jsem za účelem zlepšení ventilace jednou zvednul stropní umakartové víko a naskytl se mi pohled do svérázného prostoru, jakéhosi světlíku reprezentujícího místní stavební postupy – nesourodou změť cihel, kamenů a dřev různých rozměrů a zohýbaných drátů. Uvážíme-li, že z toho v polovině 80. let postavili dvě výškové budovy o 43 patrech (a jistě mnoho dalších, o něco nižších, ale 30patrové budovy z té doby jsou v Pchjongjangu celkem běžné) a ještě to nespadlo, je to obdivuhodné.
Když začal protékat japonský (opět) záchod, nahlásil jsem to jako závadu na recepci a odešli jsme na snídani. Po návratu ze snídaně ani za půl hodiny byla závada odstraněna. Pokojské chodily na pokoje ve dvojici, ale jeden z průvodců nás jednou navštívil i sám.
V koupelně byly každému hostu k dispozici krásně zabalené hygienické potřeby s popiskami v korejštině a angličtině, některé v luxusních rudých obalech se zlatým písmem, symbolem jezdce na okřídleném koni čchollima a názvem hotelu. Nechyběly pantofle korejské velikosti.
Pohled z hotelového pokoje na večerní centrum Pchjongjangu
Kuřáky jistě potěší, že se v celém hotelu s výjimkou výtahů smí kouřit a na pokojích i na chodbách jsou umístěny popelníky. Korejce jsem přesto viděl kouřit výhradně před vchodem. V KLDR jsou snad všichni nebo skoro všichni muži kuřáky, naopak ženy nikdy ne, nebo téměř nikdy ne (neviděl jsem takový případ). Tento genderový stereotyp a celkově velmi vysoké procento kuřáků svědčí o kulturní zaostalosti země v tomto směru. Každoročně je připomínán Světový den bez tabáku a média jednou za delší čas vydají reportáž o boji proti kouření, současně ale klidně v ten samý den ukazují fotografie a filmové záběry váženého soudruha nejvyššího vůdce (nyní váženého soudruha generálního tajemníka), který kouří při návštěvách škol, vědeckých pracovišť, armádních cvičeních, v divadlech nebo při zkušebních jízdách novými dopravními prostředky, prostě vždy a všude a zásadně jako jediný. Nevím, jestli to domácímu publiku pomáhá posílit kult nadčlověka, ale cizinci se tomu oprávněně smějí a je s podivem, že ani nikoho z domácích, ani nadčlověka samotného to asi nenapadne.
Nejsem kuřák a v cigaretách se nevyznám, ale nejlepší, nejdražší a nejoblíbenější cigarety v KLDR jsou značky „Čiličchil“, což znamená a také se píše 7. 27., tedy česky naopak 27. 7., datum vítězství (nebo chcete-li příměří) ve Vlastenecké osvobozenecké válce (1953). Čeští kuřáci je chválili. Tyto cigarety mají krásně zdobený obal s motivem vojáka z hlavního pomníku v Muzeu vítězné Vlastenecké osvobozenecké války a jsou mnohem dražší než ostatní, stály necelých 100 Kč, zatímco běžné cigarety s obyčejnými obaly třeba jen pětinu toho. „Čiličchilky“ jsou slavné tím, že je kouří sám maršál, k jehož revolučním aktivitám tak patří i reklama na domácí tabákový průmysl.
Zastavěné topení v hotelovém pokoji v noci trochu topilo, ale v dubnu už nebylo velké chladno a nebylo to nutně potřeba. Hotelové pokoje mají dost velká okna zasahující poměrně nízko k podlaze. V prvních dvou letech šla celá otvírat vyklopením do boku, takže by bylo možné snadno z nich vypadnout, zvlášť když mnozí turisté si z oken pořizovali fotografie. V roce 2019 naopak byly kličky odmontovány a okna nebylo možno otevřít vůbec. Nejen to, ale byla „vylepšena“ neprůhlednou plastovou deskou mezi skly, aby nebyl z pokoje vůbec žádný výhled. Takže pocit hostů „nejlepšího hotelu v Koreji“ byl asi jako ve vězení nebo v lepším případě na záchodě. Větrat okny se také nedalo a jiným způsobem též ne, klimatizace nebyla a zbývalo jedině otevřít dveře do chodby nebo víko do světlíku.
Od ostatních hostů jsme zjistili, že takto neprůhledná a neotvíratelná okna nejsou ve všech pokojích, ale jen v některých. Posléze se rozšířily zvěsti, že cílem toho opatření je, aby nebylo vidět na obytnou čtvrť funkcionářů, ale připadá mi pravděpodobnější jiné vysvětlení. Na čtvrť funkcionářů, sousedící s budovou Ústředního výboru Korejské strany práce, obehnanou vysokým plotem se znaky strany, policejně střeženou a veřejnosti (ani té pchjongjangské) nepřístupnou, bylo z oken hotelu částečně vidět už desítky let předtím. Předpokládám, že důvodem omezení výhledu byla výstavba vysokého věžáku naproti hotelu směrem ke Kim Ir Senovu náměstí. Soudím, že nebyl zájem o to, aby hoteloví hosté sledovali práci na staveništi. Stejně tak byl výhled neprůhledným plastem znemožněn tím směrem z části horní otočné restaurace.
Neprůhledné okno pokoje hotelu Korjo
Cesta do otočné restaurace na vrcholu budovy nebyla v hotelu viditelně označena a museli jsme se na ni doptávat. Jezdil do ní jen jeden z několika výtahů. Když jsme tam vstoupili poprvé, nebyl přítomen nikdo z nás kromě několika servírek. Z reproduktorů hrála Smetanova „Vltava“. Překvapilo nás, jak a od koho personál získal informaci, že tam jdou nějací Češi. Myslím, že ani průvodci, ani nikomu jinému jsme nezmiňovali, že tam jdeme, nebo možná jsem průvodci zmínil tento záměr, ale nikoli, kdy tam půjdeme.
Kulatý prostor restaurace se stolky se pomalu otáčel a při sezení na jednom místě tak bylo možné pozorovat celý Pchjongjang. Fotografovat se nesmělo (něco jsem beztak vyfotil, ale byly to fotky k ničemu, pršelo a byla mlha). Střední část s barem, zázemím, toaletami a výtahem se netočila, točil se jen kruh se stoly okolo ní, takže bylo možné například učinit objednávku a při další otočce si ji vyzvednout.
Bohužel v pozdějších letech už se restaurace jen jednou za čas lehce pootočila, asi aby bylo vidět, že to umí. Jistě se šetřilo elektřinou. Navíc byl výhled jedním směrem, patrně na staveniště nové výškové budovy, zastíněn neprůhledným plastem.
V jídelním lístku restaurace bylo vícero nedostupných položek bíle zamazováno. Ceny byly ručně přepisovány, nepochybuji o tom, jakým směrem. Jeden z průvodců nás přesvědčil o nekomerčním fungování KLDR tím, že nám radil, ať do otočné restaurace nechodíme, protože je velmi drahá. Pivo tam stálo asi 40 Kč, takže bylo ještě o něco levnější než běžně u nás… V roce 2019 tam už ale seděli jako hosté i nějací korejští „VIP“ a rozmlouvali se servírkami.
V otočné restauraci na vrcholu hotelu Korjo
Stravovali jsme se v určených hotelových jídelnách, případně na výletech v určených vyhrazených stravovacích zařízeních nebo při organizovaných piknicích. Jít někam mimo hotel na jídlo samostatně bez doprovodu prakticky nebylo možné, a i kdyby bylo, nebyl k tomu důvod. Ostatně na dohled od hotelu žádná fungující restaurace, kavárna ani nic podobného nebylo, ačkoli stojí na Restaurační ulici, plné stravovacích zařízení. Ta však byla téměř vždy zavřená a prázdná, otevřena byla jen zcela výjimečně (zřejmě u příležitosti svátků), kdy se před nimi tvořily návaly.
Jednou jsme byli v hotelové kavárně na sodžu, korejské vodce, kterou jsme nedostali nalitou do „panáků“, ale ke skleničkám v pěkné zdobené 3 dl láhvi, jež mi potom zůstala na památku. Sodžu má většinou nižší obsah alkoholu než běžná vodka (tato měla 30 %) a vyrábí se i v různých příchutích, např. kaštanová a borůvková. Měl jsem možnost několikrát ji ochutnat, ale neholduji tvrdému alkoholu a náležitě jsem ji tedy neocenil.
Nabízeného jídla bylo dost a nabírali jsme si ho formou švédských stolů, nebyli jsme však na korejské jídlo zvyklí, a proto jsme jej nejspíše většinou nedocenili. Nechybělo samozřejmě kimčchi, korejské kvašené zelí (u nás se mu říká čínské), kromě něj různé saláty, ryby (vybavuji si kapra se sójovou omáčkou, který nebyl špatný), mořské plody a řasy, ke všemu rýže a také polévky, do kterých se dávala rovněž rýže a také plátky klobásy, o kterých jsme si mysleli, že se jedí samostatně, ale byli jsme obsluhou upozorněni, že se házejí do polévky. K pití byly minerálky, limonády, čaj a káva. Nejraději jsem měl ženšenový čaj, insamčcha, kterého ale bylo málo, brzy zmizel z nabídky a byl jen k dosažení jen na osobní prosbu u personálu a ještě později už ani tak ne. Bylo jej ale možné zakoupit granulovaný jako suvenýr s sebou, čehož jsem v bohaté míře využil.
Korejci jedí hůlkami neboli tyčinkami, snad všechno kromě polévek a zmrzliny, nám cizincům však byly většinou k dispozici i vidličky a nože. Pokud ne, bylo to pro nás krušné. Nikdo z nás efektivně jíst hůlkami nedovedl a nikdo z Korejců nám to nedokázal vysvětlit, z jejich strany takové pokusy končily jen smíchem. Ale nedivím se, také bych asi těžko učil dospělého cizince jíst vidličkou a nožem.
Servírky v jedné z jídelen hotelu Korjo
Jako velká část evropských turistů jsme byli asi nejraději za veku s marmeládou nebo smaženým vajíčkem, všechno ostatní bylo pro nás příliš nezvyklé. Zajímavé bylo, že v rámci bezplatného stravování v určených hotelových jídelnách bylo možné si objednat nejprve jednu láhev piva (640 ml), později už většinou dávali jen jednu pro dvě osoby napůl. Další už nedali, leda prodali s sebou, snad aby se z jídelen nestaly kořalny. Jednou po naší večeři měli průvodci školení o obsahu projevu soudruha Kim Čong Una v Nejvyšším lidovém shromáždění. Školení se vleklo a stále si nás nikdo nevšímal, už asi tři hodiny. Seděl jsem v hotelové jídelně se dvěma zahraničními delegáty přátelství, kteří měli oba na saku Řády přátelství 1. i 2. stupně a odznaky s velkými vůdci a já měl tentýž odznak a Řád přátelství 2. stupně (respektive toho nižšího, v KLDR se číslují opačně, ale já jej dle českých zvyklostí skromně nazývám druhým). Bylo vidět, že soudružky servírky váhají, zda mají proti pravidlům nosit vzácným hostům další pivo, ale přece jen si nedovolily jim jej odmítnout a donesly nám každému ještě druhé a třetí.
Za nejlepší pivo KLDR je považována jedenáctka „Tedonggang“ (tedy „Řeka Tedong“, jedna z největších řek v Koreji, protékající Pchjongjangem – kdyby se u nás pivo jmenovalo třeba „Vltava“, myslím, že by ho nebyl dobrý marketingový tah…) Jde o skutečně dobré pivo, což mi potvrdili i další cizinci včetně těch, kterým jsem ho přivezl do Česka. (Vybavení pivovaru bylo údajně zakoupeno jako použité z Velké Británie.) Láhev stála v hotelovém obchodu asi 15 Kč. Ostatní druhy piva byly levnější a o poznání méně dobré. Jeden ze zahraničních znalců, ač byl držitelem Řádu přátelství obou stupňů, se na adresu chutě těchto piv vyjádřil nikoli zrovna přátelsky, ba vulgárně.
V KLDR je při oslovování běžné titulování „soudružko, soudruhu“, které se v korejštině nedělí na rody, ale na tykání a vykání (respektive přesněji stupně zdvořilosti), tedy rozděluje se v základě na „tongmu“ jako „soudružko, soudruhu – Ty“ a na „tongdži“ jako „soudružko, soudruhu – Vy“. Takové oslovení se zpravidla spojuje se jménem oslovované osoby, pokud je známe, případně s funkcí, jako „soudruhu řidiči“, „soudružko servírko“. Protože rozdíl mezi tykáním a vykáním se řídí především věkem a protože obsluha restaurací a obchodů je často mladá, bývá zvykem objednávání stylem „Soudružko servírko, dones mi, prosím, jedno pivo.“
„Soudruhování“ se používá i mezi dětmi, dokonce učitelky v mateřských školách oslovují malé děti „soudruzi“, jak je vidět v korejských filmech. Setkal jsem se s tvrzením, že dnešní mládež už se v běžné řeči takto navzájem neoslovuje, ale já jsem nic takového neslyšel. Hovořit jsem slyšel ale jen příkladnou mládež, protože jsme se pohybovali v samé „VIP“ společnosti a tam jiná mládež nebyla.
Vysílání Korejské ústřední televize – televizor domácí značky Arirang (pojmenovaný dle korejské lidové písně)
Cizincům ale Korejci neradi „soudruhují“. Jen málokoho a velmi zřídka jsme přesvědčili, aby nás oslovoval „soudruhu“, nikoli „pane“, v písemné komunikaci to bylo ještě výjimečnější. Očividně na to mají svá pravidla, cizinci asi „nejsou hodni“. Většinou tato potíž odpadala díky prostému oslovování křestním jménem z jejich strany. Já oslovoval všechny jménem, pokud jsem jej znal (nebo alespoň příjmením, když ne celým jménem) a „tongdži“, tedy vykáním, což někteří mladí nesli zřejmě trochu s ostychem, nezvyklí na to, aby jim někdo vykal. Bez hlubší znalosti korejštiny a místních mravů jsem si však netroufal je rozdělovat na „tongdži“ a „tongmu“.
Všechny hotelové prostory včetně jídelen byly velmi pěkně vyzdobeny, většinou tradičními korejskými a přírodními motivy. Vycházející slunce nad krajinou, letící husy, vlající rákosy, stěna s kusem střechy tradičního korejského domku… Ve vstupní hale pěkný model celého hotelového komplexu z hnědého plastu. Politická výzdoba zde žádná nebyla kromě nástěnek s fotografiemi velkých vůdců otevírajících hotel v roce 1985. V jedné z jídelen mě zaujalo nevelké, asi metr dlouhé a půl metru široké sádrové sousoší dvanácti prasat a selat, o čemž by si nejeden z hostů jistě mohl pomyslet, že to má ve vztahu k němu znamenat cosi neuctivého. Ale nejen to, v popředí sousoší se kanec páří s bachyní. A pak, že v KLDR není legrace… Myslím, že u nás by se takové umělecké dílo do luxusního hotelu neodvážil nikdo instalovat.
Hotelové obchody, a vlastně všechny nám přístupné obchody, byly určené primárně pro cizince a místní do nich téměř nechodili. Nemyslím si, že by nesměli, ale cenově by pro ně byly neúnosné. (Byly tam ceny zhruba stejné jako v Česku nebo o málo nižší.) Tyto obchody byly charakteristické zdrcující početní převahou personálu nad zákazníky a velkým výběrem zahraničního zboží, kromě čínského i například vietnamského a v nemalé míře kupodivu rovněž německého. Velmi zřídka bylo možno někoho z Korejců spatřit něco kupovat, ale zaujal mě jeden z nich, který platil dvěma bankovkami v hodnotě 5 000 wonů (což jsou jediné, které si vybavuji z běžného oběhu, protože měna KLDR je hrozivě znehodnocená a 5 000 wonů se dle neoficiálních informací blíží hodnotě 1 dolaru, tj. asi 25 Kč) a mezi nimi měl vloženy dolary, aby to zdálky nebylo vidět.
Výzdoba jídelny hotelu Korjo – sousoší veselých prasátek
Oficiálně občané KLDR nesmějí platit cizími měnami a cizinci v KLDR nesmějí platit wony. V prvním případě je ale praxe poněkud odlišná. Cizincům jsou akceptovány dolary, eura a čínské jüany (z každé měny jen bankovky) a jejich kombinace, na které se vrací zpět opět kombinací, přepočítávanou na kalkulačce. My jsme při svých návštěvách měli hotovost v eurech a jüanech a trvali jsme na tom, aby nám nevraceli v dolarech, protože dvě měny nám k obchodování úplně stačily, a nebyl s tím žádný problém. Kartou nebylo možné platit nikdy a nikde. Ani mezi Korejci jsem to neviděl. To s sebou samozřejmě neslo nutnost vzít si na pobyt poměrně vysokou částku v hotovosti a nosit ji stále s sebou ve stozích bankovek (na bankovky vysokých hodnot v eurech a dolarech by nikdo neměl zpět a v jüanech ani neexistují) nebo část nechat ležet na pokoji, z čehož jsem neměl dobrý pocit, ale trezor nebyl k dispozici. Nicméně dobře to dopadlo.
Někdo přede mnou při placení zakrýval bankovky, abych neviděl, jak jsou wony znehodnocené a že platí levné zboží vysokými hodnotami. V obchodech, přinejmenším v těch přístupných cizincům, jsou uváděny falešné ceny ve wonech v řádech desítek nebo stovek, ačkoli reálně se platí desetitisíce a statisíce. Skutečná cena přitom není desetinásobkem nebo stonásobkem, aby to bylo jasné na první pohled a snadno se to počítalo, ale zcela jinou sumou. Někdy je to uvedeno na pultě z druhé strany cenovky tužkou. Například natištěno je „800 wonů“ a z druhé strany tužkou drobným písmem stojí „53 000 wonů“. Nejsem si jist, jakou důvěru může vzbuzovat takové socialistické hospodářství.
Pakliže dříve se mnoho zboží rozdělovalo bezplatně, v současnosti už se nejspíš skoro za vše platí (s výjimkou uniforem či pracovního oblečení, které jsou běžně bezplatné a současně i vyžadované i v kapitalistických zemích, na historickém Západě patrně více než u nás). Když sdělovací prostředky píší o zajištění některého druhu výrobků, nikdy neuvádějí, že by byly poskytovány bezplatně, z čehož lze soudit, že se jedná o běžný prodej. O případném přídělovém systému čehokoli se média nikdy nezmiňují.
Plastový model hotelu Korjo v jeho vstupním sále
Mnoho suvenýrů jsme nakoupili v hotelovém knihkupectví, plném nepřeberného množství knih, pohlednic, odznaků, obrazů, vlaječek, alb se známkami a bankovkami, novin, CD, DVD, přívěsků na klíče, zmenšenin národních krojů a dalších suvenýrů. Nabídka filmů na DVD s anglickými a dalšími zahraničními titulky (většinou čínsky a rusky) byla dost pestrá, bohužel ale šlo téměř výhradně o starší filmy, někdy staré už několik desítek let. Kromě hraných filmů mezi nimi byly i animované pohádky, z nichž jsem zakoupil a se zájmem zhlédl všech 32 dílů slavného animovaného seriálu „Veverka a ježek“ („Squirrel and Hedgehog“), nedatovaného, ale vznikajícího údajně v letech 1977-2012. Moderně pojatý animovaný seriál pro děti a mládež představuje na postavách z říše zvířat rozhořčený třídní boj mezi socialistickou zemí Květinový kopec (veverky, ježci, kachny, medvědi…) a silami imperialismu a jeho vazalů (vlci, myši, lasičky, liška…). Oblibu si získal nejen doma, ale i v zahraničí, kde si z nich obecenstvo ale spíše dělá legraci. Například liška jako sekretářka vlka v nepřátelském generálním štábu má tak výrazně ženské křivky, že na to v cizině vznikla i erotická parodie.
Graficky je však seriál zpracován pozoruhodně, zvláště jeho novější díly. Na poměry pohádek pro děti je také nesmírně brutální, včetně replik typu „Přiznej se, nebo tě umlátíme k smrti!“ a zobrazení různých typů mučení, zabíjení a jiného umírání. Nechybějí ani rozličné nadávky. Zatímco hodná zvířátka se „soudruhují“ a zlá říkají svým nadřízeným „excelence“, nepřátelé se navzájem nazývají zkurvysyny, kusy hovna nebo přinejmenším zmetky. Seriál bohužel zůstává nedokončený. Aktuálně končí tím, že hlavní kladní hrdinové se dostanou do pasti nepřátel. Myslím, že takový otevřený konec není ideologicky akceptovatelný.
Starší prodavačka v knihkupectví působila velmi uvědomělým dojmem. Když v televizi běžel dokument o životě velkých vůdců, stála před obrazovkou a nadšeně se na něj dívala. Z návštěv nás příznivců měla vyloženě radost, a když jsem jí v Novinách práce (Rodong sinmun) ukázal svou fotografii, byla vysloveně nadšená a dala mi ty noviny zadarmo. Bohužel její mladší kolegyně působily poněkud lhostejněji a něco podobného jsem viděl i v Číně. Mám neblahý dojem, že nadšení pro politiku svého státu sdílí hlavně starší generace nebo naopak ti nejmladší, žáci a studenti, zatímco přístup střední generace je poněkud pragmatičtější.
Studenti s rudými prapory na ulici Pchjongjangu
Zajímavé pro nás byly návštěvy obchodního centra Wolhjang hned vedle Vítězného oblouku u stanice metra Keson(jok). Oficiálně se nazývá „Výstaviště Wolhjang“, ačkoli je to mnohem spíše běžný (tedy z českého pohledu běžný až menší, na poměry KLDR spíše velký) obchodní dům, plný hlavně suvenýrů pro zahraniční turisty. V prvním patře nebyl mezi zákazníky nikdo kromě cizinců, do přízemí však chodili i Korejci, např. do textilu. Název získalo obchodní centrum podle křestního jména legendární vlastenecké pchjongjangské gejši (korejsky kiseng) Kje Wol Hjang, skutečné historické postavy, hrdinky boje proti japonské invazi v roce 1593. Nedaleko obchodního centra má pomník, jejž jsme však neviděli. O příběhu Kje Wol Hjang vznikl asi v roce 2010 stejnojmenný 23dílný seriál (bohužel filmy a seriály z KLDR jsou zásadně nedatované), který jsem zakoupil na DVD s anglickými titulky a se zájmem jsem jej zhlédl. V současnosti je v úplnosti dostupný na YouTube, ale s titulky jen v korejštině. Považuji jej za vrchol korejského filmového umění, které je bohužel v posledních letech v patrném úpadku.
Perfektně umělecky zpracovaný seriál, jako jeden z mála filmových děl KLDR širokoúhlý a dostupný ve vysoké kvalitě, poutavě líčí život různých společenských vrstev v Pchjongjangu na konci 16. století. Dává dobře nahlédnout do korejských tradic, jejichž pochopení je klíčové k chápání korejské kultury i současného fungování Koreje, KLDR zvláště (do jisté míry sice i Jižní Koreje, ale v ní tyto tradice vlivem dlouhých dekád westernizace nemají až takový vliv a váhu jako na severu).
Seriál je o to zajímavější, že ve veřejném prostoru KLDR je sexualita tabu a v seriálu je také až šibalsky obejita, ačkoli z kontextu je divákovi zcela zřejmé, že gejši byly jakýmsi univerzálním nástrojem na zábavu šlechty a jiných tehdejších „VIP“, jež mnohdy nekončila jen hraním na tradiční hudební nástroje, tancem, zpěvem, četbou a veršováním, ačkoli to bylo podstatnou náplní jejich angažmá. Gejši byly na tehdejší poměry velice vzdělané, a pokud byly schopné, měly velký vliv a byly velmi movité, ovšem jejich kariéra byla velmi krátká a musely se finančně zabezpečit na vyšší věk, kdy ty nejschopnější se stávaly vůdkyněmi mladších gejš. Nezřídka je živily prakticky alimenty od tehdejších mocných.
DVD se seriálem Kje Wol Hjang (vlevo) v knihkupectví hotelu Korjo
Když už jsme u tohoto tabuizovaného tématu, v dnešní KLDR je oficiálně prostituce zakázána od roku 1945, od osvobození od japonské okupace (stát s tímto názvem vznikl až o tři roky později). Od té doby neexistují ani gejši. Nepochybuji, že pokud by cizinec požadoval v Koreji služby intimního charakteru, dostal by facku od kohokoli z místních, než by domluvil, případně by se setkal s jiným projevem naprostého opovržení. Někomu z tam pobývajících Čechoslováků v dávné době přátelských vztahů se to i stalo. Dnes už by si to nikdo z cizinců asi ani nedovolil. Tam se takové věci před cizinci ani nenaznačují. Myslím, že i kdyby se našla žena, která by z jakýchkoli pohnutek byla svolná k naznačené službě, netroufla by si to z důvodu obav před hněvem tamních mužů, kteří by to chápali jako svou osobní urážku. (Velká část Korejek se už jen při snaze cizinců o společnou fotografii tvářila, jako by po nich chtěli kdovíco, a rozhodně to odmítaly.)
Mezi domácími to v tomto ohledu přece jen asi není tak tvrdé, ale zjistit o tom cokoli z místních zdrojů je téměř nemožné. Jediným mnou zaznamenaným případem toho, že cosi jako zakázaná prostituce přece jen do jisté míry existuje, byl dokumentární film o jakési „přeběhlici“ z KLDR do Jižní Koreje, dostupný před několika lety i s anglickými titulky. Několik hanopisných dokumentárních filmů o „přeběhlících“, provozujících z Jižní Koreje propagandu proti KLDR, je celkově nesmírně zajímavých tím, že poukazují na všelijaká negativa společnosti na Severu včetně kriminální činnosti, o níž se jinak v jejích sdělovacích prostředcích mlčí nebo je zmiňována jen zcela sporadicky a všeobecně. V uvedených dokumentech je připisována „lidskému odpadu“ z řad pozdějších „přeběhlíků“ a jejich okolí, nelze si však dělat iluze, že by se uvedeného kriminálního jednání dopouštěli jen oni (tedy pokud se ho vůbec právě oni dopouštěli). Právě jedné takové „přeběhlici“ byl v dokumentu vyčítán zahálčivý způsob života včetně toho, že před svou emigrací byla zaměstnána jako pokojská v hotelu a za peníze tam spala s řidiči (samozřejmě severokorejskými).
V dokumentech se příbuzní, sousedi a známí v emočně vypjatých scénách předhánějí ve vyjadřování nenávisti k uprchlému „lidskému odpadu“, který byl odjakživa nejhorší spodinou, a všichni jím pohrdali. Nechybí komentáře jako „Studoval jsem s ním v roce 1986 a už tehdy jsem věděl, že je to špatný člověk“ nebo plačící dospělá dcera vyjadřující nejrozhodnější nenávist ke své uprchlé matce, která přestala být její matkou a tou vlastně ani nikdy nebyla, protože její skutečnou matkou je Korejská strana práce.
Výstaviště Wolhjang
Jeden z takových dokumentů o „přeběhlici“ Pak Jon Mi, nazvaný „Jedovatá houba, která vyrostla na hromadě smetí“, dává nahlédnout do jinak značně utajeného trestního práva a výkonu trestu na Severu. Uvádí, že její strýc (v KLDR) v roce 1980 jako učitel znásilnil a zavraždil školačku, za což byl odsouzen k trestu převýchovy v pracovním táboře a byl odtud propuštěn na amnestii v roce 1992 (jistě k 80. narozeninám soudruha Kim Ir Sena). Odsedět si za znásilnění a vraždu dítěte jen 12 let, to je nízký trest i na poměry liberálních zemí. Ve světle této informace poněkud bledne představa o nesmírné brutalitě a nelítostnosti severokorejské justice, domněle krutě trestající kohokoli za sebemenší prohřešek.
Nemohu si odpustit recenzi hodinového dokumentárního filmu tak, jak jsem ji napsal na základě jeho autentické rétoriky: „Dokument z roku 2017 ukazuje pravdu o prolhaném lidském odpadu, který představuje zrádkyně – přeběhlice Pak Jon Mi, pocházející z rozvrácené rodiny opovrženíhodných kriminálníků. Sousedé Pak Jon Mi z Jonghung-dongu ve městě Hjesan vypovídají, jak ji poznali jako hloupou a nemravnou a její rodinu jako poživačnou, asociální a amorální. Oba její rodiče žili zhýralým životem a v roce 2006 se rozvedli. Otec byl odsouzen v roce 2000 k 10 letům odnětí svobody za pašování neželezných kovů, ale byl předčasně propuštěn ze zdravotních důvodů, a oba rodiče byli zapojeni do únosů a obchodu s lidmi ve spojení s jihokorejskou zločineckou skupinou. Jak říká matka unesené dcery: »Jak bych si přála, abych je mohla rozdrtit ve stroji! Ani to by nestačilo!«
Obklopena zločinci, vyrostla zrádkyně Pak Jon Mi v lidskou spodinu. Také její strýc byl kriminálník, odsouzený do nápravného zařízení za rozkrádání. Další její strýc byl umístěn 12 let v nápravném ústavu za znásilnění a vraždu. Je přirozené, že taková rodina přijala kapitalistický způsob života, neschopna žít ve zdravé společnosti skutečných lidských bytostí, a zajímala se pouze o zisk. Jak uvedl soudruh Pak Won Džin, bratranec Pak Jon Mi: »V naší společnosti nemohou být považováni za lidi. «
Dokument názorně ukazuje, jaké vyvrhele využívají USA a jejich stoupenci ke svým hanebným cílům zaměřeným na kontrarevoluční převrat v KLDR.“
Náhodný snímek návštěvníků Velkého památníku na Mansude
Pro emočně vyhrocená hesla mají Korejci slabost. Kromě „drcení ve strojích“ jsem zaznamenal v kampaních proti nepřátelům a zrádcům také heslo „Nepřátele naházíme do elektrických pecí!“ Nejsem si jist, zda šlo v minulosti vždy jen o heslo, každopádně všimněme si toho technického pokroku v důrazu na to, že pece pro eliminaci nepřátel budou elektrické.
Ale vraťme se po malé kriminalistické odbočce ke Kje Wol Hjang. Od začátku seriálu každý divák vidí záběru v záběru v titulkách, že Kje Wol Hjang nakonec Japonci zabijí probodnutím u pchjong- jangských hradeb. Část tohoto opevnění se dochovala a stojí na zalesněných kopcích vrchu Moranbong (Pivoňkový kopec, pchjongjangský Petřín – to není mé přirovnání, to napsali Češi, kteří tam byli dávno přede mnou). Všiml jsem si znepokojení jednoho z průvodců, když jsem mu řekl, že jsem na kopci zaznamenal opevnění. Ptal se, jaké opevnění, a uspokojil se mým konstatováním, že středověké.
V obchodním domě Wolhjang jsme při každé své návštěvě potkali milou mladou prodavačku hovořící plynně česky, soudružku Ri Il Sim (křestní jméno znamená v překladu Jedno srdce nebo přeneseně Jednomyslný). Je dcerou bývalého velvyslance KLDR v ČR, studovala zde a naučila se tak perfektně česky, že nás to při každé návštěvě šokovalo. Osobně jsem z toho byl velmi na rozpacích, nevěda, co česky říkat, už jen kvůli tykání nebo vykání, protože podle korejských pravidel bych jí měl tykat a ona nám vykat, ale v češtině mi to přišlo tak nějak nepatřičné. Prostě jsme skoro nebyli schopni slova a debata ostatně vždy rychle skončila tím, že soudružka prodavačka musí obsluhovat zákazníky a nemůže se vybavovat. Slyšel jsem i zkazku o tom, že bývalý velvyslanec byl odvolán z Česka ve zlém (za jakési nekalé a neúspěšné kšefty) a jeho dcera získala zaměstnání v obchodním centru jaksi „za trest“, ale myslím si, že je to nesmysl, protože povolání prodavačky v mezinárodním obchodním centru je naopak velmi prestižní a znalost několika cizích jazyků je zde samozřejmě vítána, tím spíše, že kdo z mladších Korejců hovoří česky (a je jich velmi málo), bezpochyby hovoří plynně také anglicky a lze předpokládat, že obstojně i rusky, případně i čínsky. Domnívám se, že navzdory proklamované absolutní soběstačnosti (zdánlivě cizí jazyky nepotřebující) jsou Korejci z KLDR mnohem schopnější a efektivnější ve výuce cizích jazyků než Češi, přinejmenším v Pchjongjangu.
S prodavačkou s. Ri Il Sim
Drobný postřeh k údajné korejské absolutní čistotě a pořádku – před Wolhjangem jsem viděl v křoví, nějakých plazivých tújích, naházeno nemálo plastových láhví a jiných odpadků. Jistě je tam nenaházeli zahraniční turisté, těch sem jednak chodilo velmi málo, jednak byli pod dozorem a jistě by si to nedovolili. Naházeli je tam prostě místní.
Mimořádným zážitkem byly návštěvy obchodního domu Minje. Jde o mimořádně „VIP“ obchodní dům pro cizince nedaleko hlavního nádraží, otevřený v roce 1988 soudruhem Kim Čong Ilem, což dokládá velká fotografie z této události při jeho vstupu, již jsem si mohl v roce 2017 vyfotografovat a o dva roky později již ne. Při návštěvě tohoto zařízení jsem byl fascinován tím, že je zde možno levně (na české poměry) nakoupit obrovská plátna s korejskými obrazy, mezi nimi například s obrazy překrásných mladých Korejek v národních krojích (čoson-ot), ale i současném oblečení, v životní velikosti. Dostat ale tato plátna přes celní odbavení až do Evropy by bylo jistě složitější. Nevím, zda je někdo koupil a přepravil. Totéž platilo pro rozličné vázy.
V obchodním domě Minje byla k dispozici pestrá škála suvenýrů. Když jsme tam dvakrát nakupovali, kromě nás tu ani jednou nebyli žádní zákazníci a soudružky prodavačky se zdály být nenadálou návštěvou zákazníků obtěžovány od svých dotekových telefonů a svého štěbetání (na obrovském LCD běžely záběry velkého vůdce soudruha Kim Ir Sena, ale žádná jim nevěnovala pozornost, ostatně znají to od narození). Přesto pak kráčely ve špalíru za zákazníkem a sledovaly jeho počínání, přičemž však žádná nepronesla slovo jinak než korejsky a vše si nechaly tlumočit přes přiděleného průvodce cizinců, což v obchoďáku pro cizince nepůsobilo příliš profesionálně. Když jsme něco nakoupili, muselo se vše důkladně zapsat ručně do velké knihy, včetně údajů o kupujících. Pořádek musí být. Včetně počítání útraty na kalkulačkách a ručního vypisování účtenek to působilo jako návrat o desítky let nazpět, ale nutno popravdě připsat, že jen o nižší desítky let, protože předtím ani ty kalkulačky nebyly.
V obchoďáku Minje jsme byli v roce 2017. O dva roky později jsem pobýval v Koreji se soudruhem, který sem cestoval poprvé a projevil přání navštívit tuto prodejnu. Vyjádřil jsem tuto prosbu našemu průvodci, jenž o prodejně nevěděl. Řekl jsem mu, že vím, kde se obchod nachází a dovedu ho tam. Nebylo to pěšky daleko. Bohužel má paměť nebyla dokonalá a během cesty jsme se ztratili. Nebyl jsem schopen prodejnu najít, ačkoli jsme ji minuli opravdu těsně. Průvodce to vyřešil tak, že oslovil na ulici stojícího řidiče taxislužby, aby nás tam dovezl. Taxikář také nevěděl, kde legendární prodejna spojená se zásluhami velkého generála (nejběžnější korejský titul soudruha Kim Čong Ila) je. Jezdili jsme chvíli po okolí a náš průvodce volal z okénka na korejské chodce, zda někdo neví, kde to je. Všichni se tvářili, jako že neslyší. Nikdo na nás nereagoval. Nikdo s námi nechtěl nic mít, s taxíkem s cizinci, nikdo nereagoval ani pouhým „nevím“.
Obchodní dům Minje s fotografií s. KIM ČONG ILA zahajujícího jeho provoz v roce 1988
Po nějakém čase jsme přece jen od někoho zjistili, že prodejna je za rohem. Brát si taxík byla hloupost, pěšky bychom tam byli za minutu, jen znát cestu. Bohužel průvodce, ačkoli místní, místo neznal a nebyl schopen jeho polohu zjistit. Taxikáři zaplatil obrovskou částku ve wonech položených na palubní desku, takže jsem to jasně viděl. Bylo to 10 tisíc wonů, což by dle současného neoficiálního kurzu odpovídalo 11,11 dolarům, tedy dnes 278 Kč, naprostá nehoráznost za takový kousek cesty (i na české poměry), zvlášť pokud proklamovaná cena základní jízdenky na MHD byla 5 wonů (tehdy asi 20 českých haléřů). My jsme to však neplatili.
Vůz taxislužby byl patrně čínský nebo možná domácí z KLDR, poměrně nový, nám neznámé značky. Na přístrojové značce mu blikala žlutě závada motoru. Řidič měl na palubní desce svou licenci se jménem a fotografií přilepenou izolepou. Její omšelost svědčila o tom, že tam je nalepena již dlouho, vozy taxislužby mají tedy jednotliví řidiči přiděleny dlouhodobě a nestřídají je jako v komunálním (městském) nebo státním (národním) podniku. O vlastnické struktuře jsme ovšem nemohli zjistit nic, jako ani jinde v KLDR. Nevíme tedy, do jaké míry je v této zemi rozšířeno soukromé podnikání. Oficiální dokumenty se o něm nezmiňují nikdy, přesněji řečeno podle nich neexistuje. Dopravce (provozovatel) není na vozech taxislužby uveden, ale stejně tak ani na autobusech, trolejbusech, tramvajích, metru či vlacích. Snad s výjimkou některých turistických autobusů, nesoucích název cestovní kanceláře či turistického resortu, což však nemusí znamenat, že jsou v jejich vlastnictví. Formálně je „všechno všech“ a podrobnosti nelze zjistit. Pokud by vozy taxislužby byly v soukromém vlastnictví svých řidičů, jak tvrdí některé zahraniční zdroje, naskýtá se otázka, kde by získali finanční prostředky na jejich nákup, zvlášť když ty samé zdroje hovoří o příjmech v KLDR jako velmi nízkých. Sám jsem se nesetkal s tamním zdrojem věnujícím se výši příjmů a srovnání s výdaji, nemohu tedy tuto oblast posuzovat. Viděl jsem jen rozpačité skrývání nízké hodnoty wonu a faktu, že nosí v peněženkách kupy bankovek.
Prodejna suvenýrů ve Věži čučche
Dodávám, že při pěším hledání prodejny jsme odbočili do ulice kolmé na hlavní ulici, po které jezdí trolejbus. Tudy jsme šli ke stanovišti taxíku přes neuvěřitelně rozbité hrbaté chodníky, bezpochyby neudržované od svého vzniku v 60. – 80. letech. Další důkaz toho, že KLDR není Potěmkinova vesnice, když ani chodníky v turisticky navštěvovaném centru hlavního města nechce nebo nedokáže opravit tak, aby jejich zchátralost nebila do očí. Narovnání vydutých dlaždic asi na sankce svést nelze.
Na ulicích běžně stojí pevné, trvalé stánky s občerstvením a různým drobným zbožím a službami. Jejich vývěsní štíty jsou profesionálně a vkusně zpracované a domnívám se, že je provozují podniky služeb. Nic nenasvědčuje tomu, že by sloužily soukromému podnikání, které oficiálně neexistuje, ale západní zdroje tvrdí opak. Je ovšem možné, že podobné provozovny jsou méně centralizovány než za socialismu u nás. Viděl jsem, že stánky slouží svému účelu, před žádným jsem ale neviděl frontu. Naopak prostory kamenných provozoven služeb byly někdy prázdné a nevybavené, průhledné skrz okna budovou naskrz, jindy s okny zataženými roletami, zjevně mimo provoz. (Což je ale běžné i u nás.)
Knihkupectví ve Věži čučche
*
Pokračování v další části.
