(Pokračování ze 4. části. – Publikace v PDF ke stažení zde.)
Lidový palác kultury, mrakodrapy, já a Warmbier
Nemalá část našeho programu se konala v Lidovém paláci kultury, velkolepé stavbě z roku 1973 v tradičním korejském stylu, s prohnutými střechami jako z korejského středověku, ale s krovy z betonu místo dřeva. Palác je ozdoben obrovskými budovatelskými mozaikami. Tyto mozaiky byly krásné, velkolepé, ale částečně se již drolily. Ve vstupním sále se nachází mozaika zobrazující pohled na Pchjongjang v době vzniku stavby, s obrovskými nezastavěnými plochami, poli nedaleko centra, což už je dnes dávno minulost. I spousta tehdejší zástavby již zmizela, i když byla docela nová, poválečná (vždyť za Korejské války nezůstal z Pchjongjangu doslova kámen na kameni), přesto byly celé rozsáhlé bloky tehdejší zástavby v posledních asi patnácti letech zbořeny a nahrazeny novými, mnohem většími, modernějšími, pro bydlení i jiné účely jistě mnohem pohodlnějšími a praktičtějšími, ale postrádajícími již svéráz socialistického realismu své doby a podobné moderní zástavbě na celém světě.
Lidový palác kultury
Nevím, zda byla zástavba z 50. – 70. (nebo možná až 80.) let tak nekvalitní, že po několika dekádách dosloužila a musela k zemi, nebo zda její poměrně rozsáhlé demolice a náhrady byly projevem velikášství, snahy o světovost a modernitu za každou cenu. Myslím, že oba faktory hrály výraznou roli. KLDR je takových projevů neskromnosti a obskurní okázalosti vskutku plná a jejím nejkřiklavějším projevem je prázdný, nikdy nedokončený hotel Rjugjong z 2. poloviny 80. let, viditelný bezmála z celého města, velmi dobře právě i od nedalekého Lidového paláce kultury, jehož osobitá malebná stavba se krčí ve stínu největšího památníku budovatelských neúspěchů.
Od konce 80. let se tyčil betonový skelet zamýšleného hotelu nad hlavním městem jako přízrak, obludné monstrum a obraz zkázy. Jeho dokončení už ztratilo smysl, protože po pádu světové socialistické soustavy a značném prohloubení izolace země by pro něj stejně nebylo využití. V roce 2011 byl alespoň pokryt skleněnými panely a získal poněkud důstojnější vzhled, uvnitř nedokončený a nevyužitý zůstává však až dosud. Od roku 2018 slouží jeho obrovská plocha z jedné strany alespoň k zobrazování propagandistických motivů prostřednictvím LED displeje.
Hotel Rjugjong je spjat s revoluční anekdotou ze života velkého vůdce soudruha Kim Čong Ila. Jeho matka, velká komunistická revoluční bojovnice soudružka Kim Čong Suk (později v rámci určité dekomunizace nazývaná až dodnes místo toho hrdinkou protijaponské války, ale původní titul žije dál ve starších propagandistických dílech a nových už moc nevzniká), říkala velmi mladému velkému generálovi (který ještě nebyl generálem, ale už byl velký, malý totiž nebyl nikdy a jeho dětský věk dlužno popsat eufemisticky jako velmi mladý), že až bude jednou velký, postaví v Koreji domy, které budou mít 10 pater. On odvětil, že až bude velký, postaví dům se 100 patry. A jak slíbil, tak splnil, i když dostavění hotelu se nedožil ani on, ani nikdo jiný. Inu, revoluce není procházka růžovým sadem. Soudružka Kim Čong Suk, nazývaná Matkou Koreje, zemřela v roce 1949, když bylo velkému generálovi sedm let.
Matky Koreje jsou dvě. Kromě soudružky Kim Čong Suk (1917-1949) je tak zvána i matka velkého vůdce Kang Pan Sok (1892-1932). Shodou okolností se Kim Čong Suk jmenuje i manželka bývalého jihokorejského prezidenta Mun Če Ina. Narodila se v Soulu v roce 1954. Tehdy se tam asi nevědělo a neřešilo, že stejně se jmenovala nedávno zesnulá Matka Koreje, ani na Severu se o ní ještě tehdy tolik nevědělo. Dnes by si tam jistě nikdo nedovolil použít toto vznešené jméno, ani jméno nikoho z velkých vůdců. Jméno Kim Čong Suk ale nesla nebo snad ještě nese i předsedkyně Korejského výboru solidarity s lidem světa, o níž jsem zaznamenal zmínku v médiích KLDR v roce 2017, a byla jistě již vyššího věku.
Hotel Rjugjong
V dubnu 2022 byla slavnostně předána nová bytová výstavba v oblasti ulice Songhwa, jejíž dominantou se stal 80patrový mrakodrap, nejvyšší dokončená obytná budova Pchjongjangu. Nejsem si jist, zda bylo zapotřebí dalšího takového projevu megalomanství a zda by nebylo všestranně výhodnější konečně dostavět a obydlet hotel Rjugjong, jenž je tak výrazným symbolem Pchjongjangu a celé KLDR, že by takový počin mohl být oprávněně prezentován jako mnohem větší vítězství než jakákoli novostavba. Jako hotel by mohla sloužit dejme tomu malá část v nejvyšších patrech a zbytek by mohl být použit jako byty a příslušné služby jejich obyvatelstvu místo 80patrové novostavby.
Lidový palác kultury naštěstí unikl modernizačním snahám (na rozdíl třeba od nedávné vyložené devastace unikátní architektury pchjongjangského metra ze stejné doby, o čemž ještě napíši) a je obstojně udržován v původním stavu včetně naleštěných detailů, ačkoli část původního vybavení již zřejmě není v provozu, například krásné původní mikrofony (i u nás byly takové). Každý měl takový původní mikrofon před sebou, ale byly vypnuté a nevím, zda by se daly zapnout, zejména zda je funkční původní zesilovač. Zářivkové osvětlení svítilo tak čistě a jasně, bez jakéhokoli blikání, a kryty osvětlení byly tak čisté, že jsem měl napoprvé podezření, že jde o přírodní osvětlení skrze prosklený strop, nikoli o zářivky.
Obsah konferencí o myšlenkách čučche v Lidovém paláci kultury nebyl příliš zajímavý. Od několika řečníků z KLDR a případně jim plně poplatných příznivců ze zahraničí jsme slyšeli jen zcela obecné základní teze a fráze, jež jsme znali již předtím. Do značné míry to byla ztráta času a nebudu zastírat, že někteří ze zahraničních hostů při těchto ideologických seancích k „přesvědčování přesvědčených“ usínali či dokonce opravdu usnuli. Přestávka s dobrou rozpustnou kávou byla skutečně vítaným osvěžením.
Jedním ze základních témat konferencí a ostatně i nosnou myšlenkou čučche je absolutní soběstačnost, prezentovaná zde bohužel tak, že jsme na poznámky dostali papíry nebo sešity a čínské propisky. Nejsem si jist, zda to byl dobrý propagandistický tah, chvástat se absolutní soběstačností, ale na konferenci o ní i obyčejné propisky mít z Číny.
Jedna z konferencí v Lidovém paláci kultury v dubnu 2017. Již tehdy Česko po boku Ukrajiny.
Pokud byly možné dotazy, byly kladeny zpravidla v nastavené linii, byly tedy zcela formální, stejně jako odpovědi. Spíše než o dotazy šlo vlastně o pochvalné diskusní příspěvky. Jestliže byly dotazy mimo linii a svým způsobem odvážné nebo nečekané, odpověď na ně byla vyhýbavá až žádná, v jednom případě vedla dokonce k předčasnému ukončení semináře, když soudruh z Nepálu trval na odpovědi na dotaz, zda myšlenky čučche jsou rozvinutím marxismu-leninismu nebo nikoli. Uznávám, že odpověď na tuto otázku není vskutku snadná, protože sami přední ideologové KLDR ji v průběhu let značně měnili a aniž by marx-leninismus výslovně zavrhli, zmínky o něm z jejího prostoru ve 2. polovině 90. let prakticky vymizely. „Filosofie čučche je nová revoluční filosofie, nikoli pouhé rozvinutí filosofie předcházející,“ řekl velký generál. Takže je čučche rozvinutím marx-leninismu, ale je více než tím. Škoda, že to mezinárodní komunistické a dělnické hnutí nepochopilo, že to ve světě skoro nikdo nepochopil a pokud to bylo správně pochopeno doma, nejsou to tamní kádry ochotny nebo schopny vysvětlit ani spřáteleným cizincům, natož ostatním.
Když jsem četl rozsáhlou knihu kolektivu sovětských autorů Historický materialismus v českém vydání z roku 1952 a podobná díla z doby před nástupem chruščovovského revizionismu, zaujalo mě jasné a logické zdůvodnění celé filosofie a ideologie mezinárodního komunistického hnutí, jeho dějin a různých souvislostí. Bohužel nic takového nevidíme v současné interpretaci myšlenek čučche, formálně shrnované pod pojem kimirsenismus-kimčongilismus (v zažité české transkripci obou jmen). Naopak, ta je plná nejasných frází, idealismu, subjektivismu a mysticismu. Dřívější odkazy na marxismus-leninismus a jeho klasiky postupně vymizely ve jménu „původní tvořivé filosofie revoluce“ a velikosti velkých vůdců, seslaných z nebes (autentický termín). Není náhodné, že velké portréty Marxe a Lenina z Kim Ir Senova náměstí v roce 2012 zmizely, marx-leninismus se dnes studuje jen v některých společenskovědních oborech některých vysokých škol a o dějinách mezinárodního revolučního hnutí se učí a pojednává jen velmi okrajově, jistě i z diplomatických důvodů, protože není namístě urážet své největší spojence jako Čínu a Rusko srovnáním jejich dnešní praxe s ideály proletářské revoluce. Zatímco v 1. polovině 90. let velcí vůdci vyvodili hodnotné závěry z pádu socialismu v sovětském bloku a zabezpečili díky nim KLDR před stejným vývojem, nyní z diplomatických důvodů nemíní KLDR ani naznačovat, že vývoj v Rusku šel snad tehdy špatným směrem. V tomto ohledu vítězí pragmatismus dle hesla přátelství s každým, kdo chce být přítelem s námi a nepřítel mého nepřítele je mým přítelem, což vede mimo jiné k bezpříkladně zběsilé podpoře ruské imperialistické agrese na Ukrajině.
Jeden z průvodců na teoretický dotaz na jistou otázku týkající se teorie odpověděl jistě upřímně: „Nezajímám se o marxismus-leninismus.“ Byl to absolvent Univerzity zahraničních studií a profesionální pracovník Korejského svazu společenských vědců.
Mozaika na paláci s motivem lidu pod památníkem čchollima
Po roce 2000 postupně zmizely z propagandy KLDR veškeré zmínky o komunismu, dokonce i slavná revoluční píseň „Na křídlech čchollima“ byla zpívána s náhradou slova komunismus termínem socialismus (v korejštině mají stejný počet slabik, tak to melodii nenarušilo). Důvod nebyl oficiálně nikdy objasněn, stejně jako příčina toho, proč se začal komunismus v posledních letech do terminologie vracet, hlavně od roku 2021, kdy sdělovací prostředky psaly o vznešeném komunistickém duchu, komunistických heslech, komunistickém kolektivu, světlé budoucnosti socialismu a komunismu, vítězství socialismu a komunismu, budoucnosti komunismu apod. Zůstává otázkou, zda jde o snahu znovu se přiblížit k tradicím a rétorice mezinárodního komunistického hnutí, v němž stojí již po dekády Korejská strana práce poněkud na okraji, i když je členskou stranou a účastnicí Mezinárodních setkání komunistických a dělnických stran, společně například s českou KSČM.
V KLDR se nikdy nekonala významnější mezinárodní komunistická akce, kromě shromáždění k přijetí Pchjongjangské deklarace v roce 1992, kde se některé komunistické a dělnické strany zavázaly nadále bránit věc socialismu i po pádu sovětského bloku. Nebyla mezi nimi žádná strana z tehdejšího Československa a ani dodatečně ji nepodepsala žádná česká ani slovenská politická strana. Teprve v roce 2020 se mělo v KLDR poprvé konat Mezinárodní setkání komunistických a dělnických stran, bylo však zrušeno z důvodu pandemie a jeho konání v nejbližších letech není v této zemi příliš pravděpodobné.
Uvedu nyní stručně obsah všech konferencí během svých třech návštěv ze svých poznámek. Výrazy jsou autentické. Pokud komentuji určité rozpory mezi uvedenými proklamacemi a praxí, činím tak na jiném místě své práce.
Korejští řečníci vyzvedli ve svých projevech šťastný a nezávislý život lidu socialistické Koreje, která se z utlačované země stala mocnou socialistickou zemí, nezávislým státem důstojného lidu, spoléhá na vlastní vědu a techniku a s hrdostí a sebedůvěrou provádí nový pochod ekonomické obnovy s veškerým úsilím pro nezávislost, proti imperialismu a podřízenosti.
Obraz velkých vůdců ve vstupním sále Lidového paláce kultury
KLDR je zemí skutečné vlády lidu, který je pánem všeho. Pracujícím jsou poskytovány bezplatně byty, vzdělávání i zdravotnictví. Po ničivých povodních v roce 2016 byla provedena rychlá obnova. Současně je KLDR jedinou mocností na světě s monolitní ideologií. Síla korejského socialismu tkví v jednomyslné jednotě vůdce, strany a mas, což je nejmocnější zbraň, nesrovnatelná s ničím na světě.
KLDR porazila moderní revizionismus, který ovládl mezinárodní socialistické hnutí od 50. let a při jehož sledování by byla zkolabovala jako socialistické státy východní Evropy. Překoná sankce a blokádu imperialistů a třídních nepřátel silou soběstačného rozvoje a jednomyslné jednoty.
Navzdory obnově kapitalismu ve většině zemí dosahuje KLDR vítězství v socialistické výstavbě a nezávislosti země a bude tomu tak i v budoucnu navzdory ofenzivě imperialistů a jejich vazalů. Je nezbytné přihlížet k národním specifikům a historickým podmínkám. Axiomy jsou v matematice, a ne v revolučním budování. Hlavním faktorem pádu světového socialistického tábora byla skutečnost, že lidové masy nebyly vyzbrojeny socialistickou ideologií. Neexistovala jednota vůdce, strany, armády a lidu, na které je založena KLDR. Armády někdejších socialistických států selhaly v obraně země. Velký vůdce soudruh Kim Ir Sen rozhodl nenásledovat linii SSSR a zachránil socialistickou a antiimperialistickou revoluci. Imperialismus může být poražen, pokud na něj všestranně udeří lid v podmaněných zemích.
Hlavní věcí pro uhájení nezávislosti je posilování armády, třímajíce v jedné ruce pušku a v druhé srp, kladivo nebo štětec. Ozbrojené síly jsou cenným mečem pro bezpečnost země a štěstí lidu, k obraně míru a bezpečnosti celého světa.
Miliony mladých lidí neskonale věrné straně činí z KLDR nejlepší zemi na světě, v současnosti s důvěrou nastupující k ještě tvrdšímu boji za vybudování mocné socialistické země pod vedením váženého nejvyššího vůdce soudruha Kim Čong Una, následníka revolučního procesu čučche, zahájeného na hoře Pektu (Pektusan).
Stát zajišťuje vzdělávání pro rozvoj tvořivých aktivit člověka ve správné ideologii a vysokém uvědomění. Jen když se lidové masy zmocní výrobních prostředků, stanou se pány dějin. Socialismus v KLDR je založen na společenském vlastnictví dělnické třídy a družstevním vlastnictví rolnictva. Je vedena kampaň pro zmenšování rozdílů mezi dělníky a rolníky a mezi městem a venkovem za účelem rozvinutí družstev ve státní vlastnictví a vesnic ve města. Prioritou je vzdělávání mládeže a rozvíjení jejích fyzických schopností.
Promítání dokumentárního filmu v Lidovém paláci kultury
Celkově byli v uvedených třech letech mezi zahraničními účastníky konferencí občané (v abecedním pořadí) Bangladéše, Belgie, Brazílie, Bulharska, Česka, Etiopie, Finska, Francie, Ghany, Guineje, Indie, Irska, Itálie, Japonska, Konžské demokratické republiky, Lucemburska, Mexika, Mongolska, Nepálu, Nigérie, Pákistánu, Polska, Rakouska, Ruska, Slovenska, Spojeného království, Srí Lanky, Švédska, Švýcarska, Thajska, Turecka, Ugandy a Ukrajiny. Je přitom možné, že jsem některou zemi nezaznamenal nebo opomněl. Zaujalo mě, že v žádném roce se neúčastnil nikdo z Německa, ač má tato země velvyslanectví KLDR a dlouholeté tradice přátelství (z časů NDR). Z nejlidnatějších států světa nebyl přítomen nikdo například z USA (zde nutno vzít v potaz již tehdy platná cestovní omezení pro jejich občany do KLDR), Indonésie či Brazílie, chyběl také zástupce států bývalé Jugoslávie. Příznačná byla také neúčast občanů ze všech zbývajících zemí hlásících se k socialismu, tedy z Číny, Kuby, Laosu a Vietnamu, kde studijní skupiny čučche zřejmě nejsou a nemohou být, stejně jako nebyly asi ve všech bývalých socialistických státech.
Z cizinců v roce 2017 vystoupil například generální ředitel Mezinárodního institutu myšlenky čučche Ramón Jiménez López (Mexiko) s referátem „Velký prezident Kim Ir Sen, který poskytl nesmrtelný příspěvek věci globální nezávislosti, je věčným sluncem lidstva“. Dále promluvil Sekuna Kamara, ředitel Kim Ir Senova institutu zemědělských věd v Guineji, na téma „Myšlenka čučche vytvořená prezidentem Kim Ir Senem je velkou vedoucí ideologií osvětlující cestu vpřed boji lidu usilujícího o nezávislost“. Dále Shanker Bharati, předseda Nepálského literárního fóra pro studia politiky songun, Elena Babičová, předsedkyně ruské Společnosti Kim Čong Suk, Sheikh Mohd Rafiqul Islam z Bangladéšského institutu idejí čučche, Roland Vele, předseda Skupiny pro studium politiky songun v Demokratické republice Kongo, Uha Kiekksi, předseda Národního výboru pro studium myšlenky čučche ve Finsku, předsedající konference Jouve Edmond Pierre Jean (generální ředitel Evropské společnosti pro studium myšlenek čučche, z Francie) a ze Spojeného království předseda několika organizací britsko-korejského přátelství Dermot Hudson. Konferenci, pečlivě sledovanou korejskými médii, uzavřel Ogami Kenichi (Japonsko), generální tajemník Mezinárodního institutu myšlenky čučche.
Konference o rok později měly menší mezinárodní účast a cizinci vystupovali jen v diskusi. V roce 2019 referát zástupce generálního tajemníka Mezinárodního insitutu myšlenky čučche profesora doktora Harishe Gupty (Indie) vyzdvihl zásluhy velkého vůdce soudruha Kim Ir Sena jako přeborníka globální nezávislosti a míru a jeho myšlenku čučche jako skutečný prapor světového míru s úplnou suverenitou všech národů. Popřál úspěchy v budování mocného socialistického státu pod dynamickým vedením maršála Kim Čong Una.
Část účastníků konference (vedoucí delegací) v Lidovém paláci kultury
Konference schválila blahopřejný dopis váženému soudruhu nejvyššímu vůdci ke znovuzvolení předsedou Komise pro státní záležitosti. Byl přečten dopis od Ogami Kenichiho, generálního tajemníka Mezinárodního institutu myšlenky čučche. Ten vyzdvihl nezbytnost formování celé společnosti na principech kimirsenismu-kimčongilismu, samostatného rozvoje a rozdrcení zločinných imperialistických sankcí. Vyzval k aplikaci pokynů váženého soudruha nejvyššího vůdce k rozvoji svých zemí a celého světa. Varoval před nedůsledným politicko-ideologickým vzděláváním, které vedlo k pádu některých socialistických zemí, a vyzdvihl, že lidová Korea si z této tragédie vzala ponaučení.
Součástí konferencí bylo promítání dokumentárních filmů jako „Čučche září v celém světě“, „Dějiny korejské revoluce jsou dějinami, které byly vedeny vítězně prostřednictvím soběstačného rozvoje“ a „KLDR je zemí, kde lid je pánem všeho a slouží mu vše“ a filmu ke 40 letům Mezinárodního institutu myšlenky čučche.
Třem zahraničním účastníkům konference v roce 2019 byl udělen čestný titul doktora společensko-politických věd, v bývalém Československu označovaný zkratkou RSDr. (vtipálci znají jako „rozhodnutím strany doktor“). V závěru konferencí všichni účastníci obdrželi pamětní listy.
V roce 2019 se mi dostalo cti na konferenci o čučche v Lidovém paláci kultury přednést projev, v jeho větším (ale nikoli největším) sále se stoly uspořádanými do kruhů ve dvou řadách, kde se konalo mnoho mezinárodně významných akcí KLDR. To nebylo samozřejmé pro každého zahraničního účastníka a nebylo by to ani časově možné. Projev bylo nutno několik dní předem odevzdat a potom přednést vrácenou opravenou verzi, v mém případě lehce zkrácenou, ale nikoli zásadně změněnou a nikoli připravenou o jakoukoli nosnou myšlenku.
Bohužel jsem mluvil až ve druhé části akce, kdy již nebyly přítomny korejské sdělovací prostředky a sál byl popravdě poloprázdný. Posluchačů bylo asi sto. Vystupoval jsem předtím vícekrát i před mnohem větším publikem, ale nikdy ne v takto slavnostní atmosféře. Hovořil jsem anglicky, závěrečná provolání jsem kromě toho pronášel i korejsky. Tlumočen jsem byl do několika jazyků, stejně jako ostatní řečníci. Málokdo z Čechů měl na akcích v KLDR po roce 1989 takovou příležitost, pokud vůbec někdo.
Hovořím na konferenci v Lidovém paláci kultury
Snažil jsem se hovořit tak, abych zaujal a nekolébal posluchače ke spánku jako někteří jiní. Ohlas byl dost živý a pozitivní a potlesk na poměry té akce nadšený. Jistě zapůsobilo i to, že jsem měl (jako jediný z řečníků) olivový inminbok s odznakem s velkými vůdci a s Řádem přátelství a že jsem vystoupení pojal poněkud teatrálně včetně revolučního pozdravu vztyčenou pěstí a závěrečného potlesku po projevu „sám sobě“, jak bylo zvykem i u nás v 50. letech a v KLDR je to běžné dodnes. Myslel jsem to naprosto upřímně a nestydím se za to. Prostě připadal jsem si jako v 50. letech, na té tehdy správné straně barikády, z tehdejšího oficiálního pohledu. Vnitřně jsem však nikdy nebyl nekritický ani ke KLDR, ani k éře 50. let v Československu nebo kdekoli jinde. Uběhly tři roky a „svatá země socialismu“ se se mnou rozešla tak ostře a nelítostně, že se obávám, že v 50. letech nebo v dnešní KLDR bych za této situace skončil velmi neslavně. Je to hořké poznání, že nakonec musím být rád, že žiji tady, a ne tam (kde je mě třeba?)…
V Lidovém paláci kultury jsme jako stoupenci myšlenek čučche společně zpívali korejskou revoluční píseň, jejíž název si nepamatuji. Předem se to trénovalo v hotelu, každá delegace s místní harmonikářkou zvlášť, každopádně horkotěžko jsme dali dohromady první sloku, a osobně jsem ji zpíval tak, že jsem si text napřed přepsal foneticky do latinky.
Část konferencí se konala v malém sále, kde vypovídal ještě o rok nebo dva dříve Otto Frederick Warmbier, student na University of Virginia, USA. Jeho projev byl také působivý a nechyběly ani slzy: „Můj zločin je velmi těžký a předem naplánovaný. (…) Velmi na mě zapůsobilo humánní zacházení vlády KLDR s těžkými zločinci, jako jsem já, a velmi poctivé a řádné právní procedury v KLDR. A přesvědčil jsem se, že současná »problematika lidských práv« v KLDR, trvale zdůrazňovaná administrativou Spojených států, není ničím jiným než pokryteckou záminkou, aby nakonec svrhly vládu KLDR. Omlouvám se lidu a vládě KLDR a prosím o odpuštění.“
Otto Frederick Warmbier byl odsouzen k patnácti letům nucených prací za obvinění z podvracení státu. (Oficiální informace KCNA z 16. 3. 2016.) 13. června 2017 byl odeslán do USA z humanitárních důvodů podle rozsudku Ústředního soudu KLDR. Zemřel tam 19. června téhož roku. (Tedy při mé první návštěvě Koreje tam ještě byl vězněn.)
V menším sále paláce v dubnu 2017, kde o rok dříve hovořil Otto Warmbier. V době pořizování snímku byl ještě vězněn v KLDR.
Prohlášení Institutu amerických studií Ministerstva zahraničních věcí KLDR z 15. února 2018 uvádí, že „je to současná administrativa USA, která by měla odpovědět, proč náhle zemřel za méně než týden poté, co se vrátil do USA se všemi životními ukazateli normálními. (…) Ačkoli byl zločincem, KLDR vyhověla žádosti současné americké administrativy a vrátila jej z humanitárního hlediska domů (…) s ohledem na jeho špatné zdraví. Trumpův klan však záměrně přikrmuje pomlouvačnou kampaň proti KLDR v souvislosti s jeho smrtí (…) a nachází záminku pro zintenzivnění mezinárodní nátlakové kampaně, omráčen silou KLDR, která dosáhla postavení strategického národa.“
Ředitel Pchjongjangské nemocnice přátelství uvedl 27. října 2018 pro KCNA: „Americký student Warmbier zemřel po návratu do USA po propuštění ze zdravotních důvodů v červnu 2017. Procházel nápravou prostřednictvím práce, ke které byl odsouzen za obvinění z nepřátelského jednání proti KLDR, spáchaného v lednu 2016. (…) Jako ředitel nemocnice, která se přímo zabývala léčbou Warmbiera, nemohu potlačit své rozhořčení nad americkým úplným zkreslením pravdy o jeho smrti.
Jak Warmbier sám přiznal na tiskové konferenci, poskytli jsme mu lékařskou péči s upřímností z humanitárního hlediska až do jeho návratu do USA, i když byl zločincem, který se dopustil nepřátelského jednání proti KLDR.
Američtí lékaři, kteří přijeli do KLDR, aby pomohli Warmbierově repatriaci, uznali, že jeho zdravotní ukazatele byly všechny normální a předložili naší nemocnici písemné ujištění, že sdílejí diagnostický výsledek lékařů naší nemocnice. Tento dokument je stále v našich rukou.
Podle článku z amerických novin »USA Today« z 21. června 2017 neurochirurg z »University of Cincinnati« připustil, že lékařská prohlídka Warmbiera nenalezla žádné stopy fyzického hrubého zacházení, jako je zlomenina kostí nebo vnitřní zranění, a že byl předán domů v dobře živeném stavu.
Také podle amerických novin NBC z 27. září 2017 lékařský vyšetřovatel z Ohio, USA, ve své zprávě svědčil o tom, že ohledali Warmbierovo tělo, aby našli stopy mučení, ale nedokázali to, a soudní zubní lékaři nedokázali najít jakýkoliv důkaz poškození Warmbierových zubů. (…)
Lékařské zhodnocení doktorů by mělo být objektivní a přesné a nemělo by být ovlivňováno žádným sobeckým účelem nebo politickým zájmem.
Každý, kdo si upřímně cení pravdy, by měl místo toho požadovat vyšetření příčiny Warmbierovy náhlé smrti brzy po jeho příletu do USA, když jeho všechny zdravotní ukazatele byly v době jeho propuštění normální.
KLDR léčí jako vždy ty, kteří podstupují převýchovu, v souladu s příslušnými mezinárodními právními předpisy a mezinárodními normami.“
Ať už to bylo s Warmbierem jakkoli, obávám se, že jeho odsouzením, uvězněním a všemi následky si KLDR před světem mnohem více uškodila, než pomohla. Kdyby ho vyhostila a vydala o tom stručnou tiskovou zprávu, ušetřila by si jednu obrovskou mezinárodní mediální kampaň proti sobě a Otto mohl žít. Bylo mu 22 let a byl o šest let mladší než já. Jeho smrt se mi zdá být příliš krutou daní za to, aby se cizinci v KLDR chovali slušně.
Občerstvení v přestávce konference v Lidovém paláci kultury
*
Pokračování v další části.
