(Pokračování z 9. části. – Publikace v PDF ke stažení zde.)
Mansude – pchjongjangská Letná
Tak jako Moranbong, Pivoňkový kopec, je pchjongjangským Petřínem, tak protější Mansude můžeme připodobnit k pražské Letné. Společné mají obrovské schodiště nahoru (i když na Mansude podstatně širší, a naopak mnohem nižší než na Letnou) a obrovské pomníky, i když z toho pražského (Stalinova) stojí po dlouhé desítky let jen podstavec.
Mansu znamená korejsky dlouhověkost nebo dlouhý a šťastný život, takže Mansude by bylo možné nazvat Vrchem dlouhého života nebo tak nějak. Na vrcholu kopce stojí rozlehlé Muzeum korejské revoluce a před ním Velký památník (na) Mansude, tvořený 22 metrů vysokým bronzovým sousoším velkého vůdce soudruha Kim Ir Sena a velkého vůdce soudruha Kim Čong Ila. Po obou stranách sousoší stojí dva památníky protijaponské války a socialistické revoluce, představující vlající rudé prapory, mezi nimi vlajku Korejské strany práce a vlajku KLDR, pod kterými je umístěno početné sousoší, představující revoluční bojovníky a budovatele socialistické společnosti. Na budově muzea se za sousoším nachází mozaika zobrazující horu Pektu (Pektusan), nejvyšší horu KLDR (2744 m n. m.) a posvátnou horu revoluce.
Velký památník na Mansude před Muzeem korejské revoluce
Památník byl odhalen v roce 1972 (k 60. narozeninám soudruha Kim Ir Sena), socha soudruha Kim Čong Ila byla doplněna v roce 2012 po jeho úmrtí. Z plošiny před památníkem se naskýtá výhled na Pchjongjang. Za pozornost stojí, že původní socha velkého vůdce ho znázorňovala v inminboku, „maoistickém“ saku, přes které měl rozepnutý kabát. Vzhled odpovídal tehdejšímu věku velkého vůdce a jeho výraz při pokynu pravou rukou vpřed s lehce vztyčenou hlavou byl vážný. Současně s přidáním sochy velkého generála byla socha velkého vůdce vyměněna, jeho vzhled odpovídá vyššímu věku a sako pod rozepnutým kabátem má západního střihu. Velký generál měl naopak původně pod rozepnutým kabátem svou legendární vinalonovou soupravu, velmi záhy byla však socha nahrazena jinou, na které má místo kabátu svou rovněž již legendární bundu. Proč se tak stalo, to patří k jedné z mnoha severokorejských záhad a současně ukázek neuvěřitelného plýtvání.
Když stojí návštěvník před sochami, je nižší než jejich podstavce. Před sochy se pokládají květiny, kytice a květinové koše. Pokud je mi známo (cizinci si z toho dělají legraci, ale mám za to, že je to pravda), pokud už je položených květin na místě mnoho, jsou znovu odvezeny do blízkých prodejních stánků, aby mohly být zakoupeny a položeny znovu, takže se květinami neplýtvá. Pro místní (a samozřejmě i pro část cizinců) je položení květin k sochám velkých vůdců nebo jen poklona před nimi velkou ctí. Dva ze tří průvodců při tomto aktu očividně pociťovali rozpaky a bylo patrné, že vzdávat tímto způsobem hold velkým vůdcům na Mansude je pro ně něčím mimořádným. Třetí průvodce nám to neumožnil vůbec.
Myslím, že poklony velkým vůdcům u jejich soch, mozaik a obrazů patří jen ke slavnostním příležitostem, zpravidla jsou kolektivně organizovány a rozumí se, že při této poctě jsou účastníci vybraně oděni. K Velkému památníku na Mansude se také často ubírají svatby; novomanželé a svatebčané se zde fotografují.
Podobně slavnostně a za odměnu jsou přístupny snad všechny pamětihodnosti KLDR, přinejmenším ty spjaté s revolučními dějinami. Chodí tam pouze organizované skupiny a je to pro ně velkou ctí. Dle všeho naprosto nepřipadá v úvahu, že by si někdo jen tak usmyslel svévolně navštívit Muzeum korejské revoluce, Věž čučche, Mangjongde, Palác slunce Kumsusan nebo měl cestu kolem pomníku velkých vůdců a při té příležitosti se jim poklonil, natož aby revoluční pamětihodnosti byly volně přístupné, měly pravidelnou otevírací dobu a vstupné a usilovaly o vysokou návštěvnost pro maximální zisk ze vstupného.
Průvodkyně před sousoším na Mansude
Velký památník na Mansude bylo možné si poměrně dobře zblízka prohlídnout, ale když jsem chtěl vidět detaily obrovských sousoší (více než 200 soch) na bočních pomnících, hlavně v jejich zadní části, hned jsem byl odtamtud vyhnán. Možná protože se neslušelo koukat na sochy velkých vůdců zezadu či snad je dokonce odtamtud fotografovat. Tyto sochy nesmějí být fotografovány ani zboku (i když na oficiálních fotografiích někdy zboku jsou a zákaz není vymáhán vždy a důrazně, takže takové snímky leckdo včetně mě má) a zejména ne v detailu.
Zajímavé je, že na jednom z mramorových praporů stojí heslo „Ať žije vždy vítězný prapor marx-leninismu!“, což je jinak v KLDR po postupné náhradě marx-leninismu kimirsen–kimčongilismem nevídané. V zadní části sousoší budovatelů socialismu je nad zeměkoulí umístěno další původní heslo odkazující na marx-leninismus. Vyfotit tuto část pomníku nebylo možné a jeho snímek v dostatečném rozlišení nenacházím, takže přesné znění hesla neznám.
Na mramorovém rudém praporu uprostřed sousoší budovatelů se původně nacházela velká zlatá plaketa s profilem soudruha Kim Ir Sena. Později byla odstraněna, ale dlouho na její někdejší umístění poukazoval mírně odlišný odstín rudého kamene.
Část sousoší Velkého památníku na Mansude
Nedaleko stojí známý pomník bájného koně čcholima, který je jedním ze symbolů KLDR a dal jméno úspěšnému údernickému hnutí hlavně ve 2. polovině 50. let a v 60. letech. Jedná se první z velkých revolučních památníků v hlavním městě, který byl po nějakou dobu jeho symbolem, než jej zastínily jiné.
Mýtický okřídlený kůň čchollima (myslím, že by měl být psán s malým písmenem, protože jde svým způsobem o druhové označení, ne o vlastní jméno; v českých a slovenských překladech z doby před rokem 1989 se také píše s malým písmenem) urazí za den 1000 ri, jeho název znamená doslova „kůň (ma) tisíce (čchon) ri“, dohromady se to řadí a čte čchollima. Stará korejská délková míra ri odpovídá 400 metrům, takže takový legendární kůň má za den uletět nebo uběhnout 400 kilometrů. Hnutí čchollima mělo tedy po vzoru okřídleného koně urychlit budování socialismu, což se přes různé potíže do značné míry podařilo. Koncem 50. let tempo růstu KLDR dosahovalo 36 % ročně a každých 14 minut byl postaven jeden byt. Po legendárním koni bylo v tomto období, ale i po něm pojmenováno mnoho lokalit i značek výrobků a objevil se v mnoha znacích výrobků a uměleckých dílech.
Po nástupu soudruha Kim Čong Una bylo propagováno hnutí mallima, tedy koně letícího 4 000 km denně (10 tisíc ri, man + ri + ma, dohromady mallima). Rychlost mallima měla znamenat desetinásobné převýšení rychlosti úspěšného budovatelského hnutí slavné éry 50. – 60. let. Asi od začátku roku 2020 není ve sdělovacích prostředcích KLDR o mallimovi ani zmínka. Působí to dojmem přiznání, že desetinásobně (ani jinak) překonat úspěchy 50. – 60. let, kdy byla nesrovnatelně příznivější mezinárodní atmosféra i další okolnosti, se prostě nepodařilo a asi hned tak nepodaří.
Památník čchollima
Památník čchollima jsem viděl jen zdálky z vrchu Mansude a naopak zespoda z ulice Sungri (nebo Sungni, Vítězství), ale jen při průjezdu autobusem. Při prohlídkách hlavního města už mu není věnována velká pozornost. I když figuruje na upomínkových předmětech a v publikacích, prodává se například jeho modýlek, je propagandisticky zastíněn novějšími velkými památníky. Pod památníkem je podél chodníku umístěno mnoho velkých propagandistických plakátů, které jinak rozhodně nejsou „na každém rohu“.
Muzeum korejské revoluce, otevřené v roce 1948, má více než 100 expozic a jeho úplná prohlídka by zabrala více než týden. Uvnitř jsem byl dvakrát. V roce 2018 jsem navštívil expozici o počátcích revoluční činnosti velkého vůdce soudruha Kim Ir Sena. Mimořádným dojmem v ní působí nadživotní barevná socha otce korejského národa v uniformě generála protijaponských partyzánů. Celkem překvapením pro mě byla o rok později návštěva expozice o období náročného pochodu, spadajícího přibližně do let 1994–2000. V této době čelila socialistická Korea zostřeným sankcím a hrozbám ze strany imperialistů a jejich nohsledů, byla opuštěna řadou někdejších spojenců, a navíc stižena závažnou nepřízní počasí. Kombinace těchto faktorů vedla k mimořádně náročnému období nedostatku. Frakcionáři žádali orientaci na zahraniční investice a turistický ruch, ale zásluhou soudruha Kim Čong Ila zvítězila soběstačnost. Současně byla díky politice songun (armáda na prvním místě) zásadně posílena obranyschopnost. Soudružka průvodkyně zdůraznila význam jaderného ozbrojení, k němuž byly právě v tomto nejtěžším období podniknuty převratné kroky, završené prvním podzemním jaderným testem v roce 2006.
Vstupní sál Muzea korejské revoluce s personálem v typických oděvech čoson-ot a inminbok
Překvapením byla pro mě tato expozice proto, že jsem očekával, že před cizinci se o tomto tak démonizovaném období bude spíše mlčet. Expozice každopádně ani náznakem nezmiňovala konkrétně jakékoli utrpení, natožpak oběti této éry údajného (?) hladomoru, jehož existenci KLDR nikdy nepotvrdila a zásadně tento termín nepoužívá (ale ani tvrzení o hladomoru nevyvrací), nicméně je zjevné, že nedostatek potravin a propad životní úrovně v té době byl skutečně hrozivý, zvlášť v porovnání s poměrně blahobytnou érou 80. let.
Sdělovací prostředky KLDR nikdy nezmiňují jakékoli lidské oběti této éry a až na zcela vzácné výjimky ani žádné ztráty na životech při jiných událostech, jako jsou přírodní katastrofy, nehody ve výrobě, v dopravě apod., vůbec už nemluvě o obětech zločinů, ke kterým dochází po celém světě a je nepravděpodobné (spíše nemožné), že by KLDR byla výjimkou, ačkoli z kulturně-ideologických a bezpečnostních důvodů je jich zde jistě mnohem méně než v kapitalistických zemích. Při velkých povodních a tajfunech jsou někdy letmo a nekonkrétně zmíněny oběti, ale obvykle bez uvedení jejich počtu. Naprostou výjimkou bylo také uvedení počtu obětí pandemie koronaviru na jaře 2022 (73 obětí k 15. 6. 2022, novější údaj jsem nezaznamenal).
Nikoho z Korejců jsem nikdy neslyšel hovořit o jakýchkoli lidských obětech, s jedinou výjimkou, kdy mi průvodce jen tak mezi řečí řekl, že v loňském roce byla velká vedra a „mnoho lidí zemřelo“. Překvapilo mě to, protože ve sdělovacích prostředcích o ničem takovém nebyla ani zmínka, ale neptal jsem se, odkud to ví a co o tom ví bližšího. Beztak bych nedostal odpověď.
Mansude od Výstaviště KIMIRSENií a KIMČONGILií, v pozadí hotel Rjugjong, vpravo památník čchollima
Z filmové tvorby KLDR vím jen o dvou příkladech, zachycujících období náročného pochodu. Prvním z nich je drama „Květina ve sněhu“ („Flower In Snow“, dostupné s anglickými titulky) z roku 2011. Stojí opravdu za pozornost svým syrovým znázorněním tehdejšího utrpení, i když nelze tam vidět vyložené hladovění a umírání. Lidská oběť je tam jen jedna, v důsledku dopravní nehody (zaviněné špatným technickým stavem vozidla a z pragmatického hlediska naprosto zbytečným sebeobětováním ve snaze zachránit rozjetý náklaďák před nehodou). Je to jediný mně známý film KLDR poukazující na skutečně vážné hospodářské problémy země.
Drama z období náročného pochodu se odehrává v letech 1998 – 2008. Zaměstnanci venkovské přádelny se snaží odhodlaným úsilím obnovit výrobu v tuhé zimě při nedostatku elektrické energie i potravin, což se nakonec za cenu nesmírných obětí podaří. Film je dojemnou výpovědí o tom, že v duchu kolektivismu a s vysokým třídním uvědoměním lze překonat i ty nejtěžší obtíže. Vděčný pohled soudružky, která dostane od funkcionáře jablko, naznačuje, že situace s dostupností potravin byla opravdu hrozná. Když venkovští pracující tvrdou prací v tuhé zimě natěží klády a zabaví jim je Korejská lidová armáda, nesou to statečně a pochopí, že armáda je potřebuje více než oni.
Závěr patří emočně vyhrocenému děkování velkému generálovi, jenž ovšem ve filmu vyobrazen není, stejně jako v žádném filmu KLDR. Rovněž tak filmy, kde herec znázorňuje velkého vůdce soudruha Kim Ir Sena, jsou už dost staré. Je pravděpodobné, že nejpozději od začátku 80. let platí zásada, že velcí vůdci nebudou herecky ztvárňováni. Stejně tak všechny obrazy velkých vůdců jsou poměrně staré a asi od 80. let už nové nevznikají. Soudruh Kim Čong Il je tak na obrazech zachycen skutečně jen sporadicky a soudruha Kim Čong Una nenalezneme ani na obrazech, natož aby ho ztvárňovali herci. V Muzeu přátelství Mjohjangsan je sice umístěn velký obraz soudruha Kim Čong Una mezi slunečnicemi a několik dalších uměleckých děl zobrazujících jeho podobu, ale jde vždy o dary příznivců ze zahraničí.
Méně mrazivé je druhé drama z období náročného pochodu, nazvané „Já ve vzdálené budoucnosti“ („Myself in the Distant Future“), pocházející z roku 1997 (ze strany KLDR ovšem rovněž nedatované). Mladý pchjongjangský taxikář Sin Džun odchází pomoci venkovskému zemědělskému družstvu a zamiluje se do družstevnice Su Jang, kterou přemlouvá k odchodu do Pchjongjangu, ona ho však odmítne jako příliš sobeckého. Sin Džun zkonstruuje pohon traktoru na dřevoplyn, kterým umožní vyřešit nedostatek nafty, a svým odhodlaným úsilím si nakonec získá srdce Su Jang. Hrdinové filmu překonávají období náročného pochodu s pevným přesvědčením o lepší socialistické budoucnosti.
Vstupní sál Muzea korejské revoluce s obrazem Čong Ilova štítu na Pektusanu
Osobně jsem v KLDR před rokem 2017 nebyl, ale i její zahraniční přátelé, kteří ji navštívili dříve, připouštějí, že zde v předchozích letech bylo znát poměrně značné chátrání a úpadek, což se po roce 2012 velmi zlepšilo. Dlouholetý návštěvník KLDR od roku 1992 a přední aktivista mezinárodního přátelství s ní Dermot Hudson z Londýna uvádí, že zde nikdy neviděl žádné náznaky nedostatku potravin a tvrdí, že hladomor v KLDR nikdy nebyl, připouští ale zhoršenou dostupnost některých druhů zboží v té době. V letech náročného pochodu ale nebyl na venkově a v letech 1996-2002 nebyl v Koreji vůbec.
Následky nenormálního populačního vývoje ale dokazuje důraz na školy pro sirotky, jichž je dle sdělovacích prostředků poměrně mnoho na různých stupních a jedná se o dosti velké ústavy, tedy sirotků je nemalý počet. Nezbytnost péče „o základní a střední školy pro sirotky, dětské domovy, sirotčince“ vyzdvihl také soudruh Kim Čong Un v projevu na 7. sjezdu Korejské strany práce v roce 2016. Je to poněkud zarážející v zemi, jež klade velký důraz na rodinu a na kolektivismus, že se o děti bez rodičů nepostarají další příbuzní a blízcí a tyto končí v tak velkém počtu v ústavech. O to více zarážející však je, kde se vůbec vzalo tolik sirotků, desítky let od konce poslední války. Že by tolika dětem zemřeli oba rodiče, jistě většinou dosti mladí a zdraví lidé, to je dost děsivá představa. Ze zdrojů KLDR samozřejmě nelze zjistit žádné podrobnosti.
Nejnovější dostupný hraný film KLDR, „Příběh našeho domova“ („The Story of Our Home“, vydán s anglickými titulky) z roku 2016, také pojednává o tomto problému a vychází ze skutečných událostí. Psychologické drama zobrazuje „dívku-matku“ v Kangsonu. Prostřednictvím zobrazení dívky, která vychovává sirotky jako skutečná matka, film „představuje pravdivou uměleckou reprezentaci krásného ideového a morálního světa mládeže, panujícího ve společnosti.“ (KCNA 3. 9. 2016)
Ri Čong A, hrdinka filmu, kuchařka v závodní jídelně oceláren, která právě absolvovala střední školu, vynakládá veškerou upřímnou snahu na pomoc sirotkům, aby vyrůstali beze smutku. Střetává se přitom s nepochopením některých funkcionářů a učitelů, kteří preferují výchovu sirotků v ústavech, a také s osiřelou středoškolačkou Kim Un Džong, jež chce dva mladší sourozence vychovávat sama, velmi ji to však vyčerpává a zhoršuje její studijní výsledky. Nejstarší bratr ze čtyř dětí je na vojně a sourozenci mu tají, že matka zemřela, aby ho nezarmoutili. Nevědí, že už o její smrti ví od vedoucího tajemníka okresního výboru strany, který se snaží rodině sirotků nezištně pomáhat, vydávaje se před nimi za řadového dělníka. Ri Čong A přitom zápasí s těžkou nemocí vlastní matky.
Ve dnech úspěšného vychovávání sirotků podle přání strany má Ri Čong A tu čest být vybrána jako delegátka druhé národní konference příkladných mladých lidí ctnosti. Vážený nejvyšší vůdce soudruh Kim Čong Un ji vyzdvihl jako dceru Strany práce a „dívku-matku“, aby se stala dobře známou v celé zemi.
„Film zdůrazňuje, že ušlechtilý duševní svět a rysy hrdinky, které lze projevit pouze mezi mládeží naší éry, která vyrostla v péči Strany práce, jsou cenným uskutečněním platnosti a životnosti myšlenky a linie strany, upřednostňující mládí.“ (KCNA 3. 9. 2016)
Vstupní sál Muzea korejské revoluce s vyobrazením Pektusanu
Kuriozitou je, že jméno hrdinky Kim Un Džong je přesmyčkou jména Kim Čong Un. Velmi emočně vypjaté scény filmu gradují recitací básně „Naším otcem je maršál Kim Čong Un, naším domovem je náruč strany“, což je změnou jména upravený refrén slavné písně z roku 1961, provázející tento film (v korejštině se to rýmuje, což je také zajímavé, protože jinak se korejské básně a písně vůbec nerýmují).
V úvodu filmu říká Kim Un Džong, že jí v dětství zemřel otec a později i matka. Neříká, proč. Je to celkem děsivé a zobrazení života na venkově také nepůsobí zrovna jako nejlepší pozemský ráj lidu, jak (a podobnými termíny) se KLDR ráda prezentuje. Celkem nabíledni je, že obrovským problémem je nedostupnost léků a zdravotnického vybavení, nezapříčiněná primárně státní mocí KLDR, ale nespravedlivými a nezákonnými sankcemi proti ní a celkově neuspokojivou mezinárodní situací. Kvůli tomu jistě mnoho nemocných umírá předčasně. Vím, že sankce se nevztahují na léky, ale mám na mysli celkově špatnou situaci národního hospodářství v jejich důsledku a problémy v mezinárodním obchodě nejen z finančních, ale i politických důvodů.
Film „Příběh našeho domova“ je všestranně zajímavým nahlédnutím do běžného života v KLDR, možná v některých ohledech do jisté míry idealizovaného, ale ne zas až tak moc, protože rozhodně žádný ideální život nezobrazuje. O to smutnější je, že je to jeden z mála dostupných filmů KLDR z posledních let a žádný novější hraný film už dostupný není ani se o něm média KLDR nezmiňují, takže buď vůbec nevznikl (za 6 let!), nebo se o něm z nějakého důvodu nepíše a nemluví. První varianta je jistě pravděpodobnější. Úpadek filmové tvorby, ale i jiných kulturních oblastí, je bohužel v posledních letech dost patrný.
Pohled od Velkého památníku k Lidovému divadlu a ulici Čchangdžon
Vrátím se ale nyní od filmu na vrch Mansude a do Muzea korejské revoluce, ve kterém není povoleno fotografovat a v šatně u vstupu je nutné kromě tašek odevzdat i všechny záznamové prostředky. Fotit bylo možné ve vstupní hale s velkými obrazy Pektusanu a Čong Ilova štítu, což je jeden ze štítů Pektusanu, pod kterým se nachází pektusanský tajný tábor, v němž se (dle KLDR – zahraniční zdroje to zpochybňují) narodil během partyzánských bojů proti japonským okupantům 16. 2. 1942 soudruh Kim Čong Il. Neobvyklé je, že horský štít je nazván pouze křestním jménem velkého generála, zatímco jinak je naprosto nepřípustné nazývat velké vůdce pouze křestními jmény. Na rozdíl od jeho celého jména se samotné křestní jméno v názvu štítu nepíše zvýrazněně.
Oficiální životopis matky velkého generála soudružky Kim Čong Suk („Kim Čong Suk, matka Koreje“, Korea Pictorial 1997) uvádí, že „soudružka Kim Čong Suk tou dobou tvrdě studovala díla velkého vůdce soudruha Kim Ir Sena, korejské dějiny a zeměpis, politickou ekonomii a dialektický a historický materialismus. Také ovládla taktiku moderní války a přijala aktivní úlohu v nácviku svaté války k osvobození země.“
Muzeum je posvátným místem revoluce a je nutno se v něm podle toho chovat. Při jedné z prohlídek měl jeden návštěvník snad z Bangladéše ruce v kapsách. Nemyslel tím jistě nic špatného ani neuctivého. Průvodce anglicky hovořící skupiny, tlumočící korejský výklad průvodkyně muzea, přestal najednou překládat, ztuhl a začal s kamennou tváří důrazně kázat o tom, že se nacházíme na nejposvátnějším místě revoluce a že důrazně doporučuje onomu návštěvníkovi, aby se podle toho choval a vyndal ruce z kapes. Výzvu zakončil slovy, že nestrpí ponižování důstojnosti své vlasti, která se stala strategickou jadernou mocností.
Palác shromáždění Mansude, v pozadí se vlevo tyčí hotel Korjo
Poblíž Muzea korejské revoluce stojí majestátní Palác shromáždění Mansude, sídlo Nejvyššího lidového shromáždění, parlamentu KLDR. Tuto vznešenou stavbu jsem navštívil 14. dubna 2019, kdy mi zde byl udělen Řád přátelství. O jeho udělení rozhodlo Nejvyšší lidové shromáždění KLDR 6. dubna 2019, jak uvádí dekret předaný v samostatných hnědých deskách se státním znakem. V etuji se státním znakem je umístěna medaile, tvořená stříbrnými vavřínovými větvemi se stuhou, v jehož prostředku je vyobrazena zlatá pochodeň s rudým plamenem. Na rubové straně je uvedeno korejsky „Korejská lidově demokratická republika – Řád přátelství“. Řádová stuha má barvy státní vlajky. Samostatná stužka se shodnými barvami nese uprostřed zlatou pěticípou hvězdu.
Řád přátelství 1. a 2. stupně za práci pro rozvoj vztahů přátelství a spolupráce s KLDR společně se mnou přebíralo šest dalších zahraničních účastníků. Řád přátelství vyššího stupně, v KLDR označovaného jako druhý, ale z pohledu mezinárodních zvyklostí první, byl udělen čtyřem osobnostem z Mongolska, Rakouska, Ruska a Thajska, Řád přátelství nižšího, tedy formálně prvního stupně třem dalším, mezi nimi mně.
Když jsem se nedlouho předtím dozvěděl, že budu vyznamenán, popravdě mě to šokovalo, tím spíše, že jsem předtím v Česku slyšel tvrzení, že Řád přátelství je udělován jen tomu, kdo pro věc přátelství s KLDR pracuje alespoň 10 let. To zjevně nebyla pravda. Dlužno říci, že Řády přátelství KLDR nejsou udělovány ve velkém množství a vím jen o třech občanech ČR včetně sebe, kterým byl tento řád udělen po roce 1989 a kteří jsou dosud mezi živými. Mezi nimi je jen jeden nositel řádu vyššího stupně, RSDr. Jozef Servista, předseda Společnosti česko-korejského přátelství Pektusan, kterému byl nižší stupeň řádu udělen v roce 2012 a vyšší v roce 2017. Medaile řádu vyššího stupně je tvořena velkou rudou pěticípou hvězdou, na níž je umístěn stříbrný ozdobný pětiúhelník s vepsanou kružnicí s vavříny, v níž rudě plane zlatá pochodeň. Medaile nevisí na stuze, ale na stříbrném státním znaku, na který se věší stuha kolem krku v barvách státní vlajky. Řád je možné nosit i samostatně připnutý zezadu jehlicí. Malá stužka v barvách státní vlajky nese uprostřed stříbrný kruh se zlatou, rudě planoucí pochodní.
Vyznamenání Řádem přátelství v Paláci shromáždění Mansude
Ze zahraničních účastníků akcí v Koreji málokdo měl Řád přátelství a z toho mála jen malá menšina měla jeho vyšší stupeň. Pro mě byl tento řád prvním oceněním mé politické práce v životě a na této úrovni dosud (a obávám se, že možná navždy) posledním. Nesmírně jsem si toho vážil a vážím dosud, byť negativním vývojem mezinárodní politiky a intrikami některých individuí v oblasti česko-korejského přátelství byl můj kontakt s KLDR přerušen.
Neznám jméno funkcionáře, který uděloval řády, ale nepatřil k předním funkcionářům státu. S předsedou prezídia Nejvyššího lidového shromáždění soudruhem Čche Rjong He jsme se nesetkali. Nejvyšší představitelé strany a státu jen zcela výjimečně přijímají cizince, včetně těch z řad organizací přátelství. Předávání řádů natáčela a vysílala Korejská ústřední televize, v jejíchž zprávách jsem se ještě téhož dne večer viděl a na památku si to vyfotografoval. V korejské televizi jsem se viděl vícekrát, několikrát dokonce při stručném rozhovoru při různých příležitostech. Věnovala mi více pozornosti než česká, byť i v té jsem se vícekrát mihnul. Pozornost mi svého času věnovala i Korejská ústřední tisková agentura a některé další sdělovací prostředky KLDR. Byl jsem od převratu jedním z mála Čechů, jehož jméno tato média uvedla. (Protože v korejském písmu čosongulu neexistují některé znaky odpovídající českým hláskám, píši se korejsky Rukkasju Purobel.)
Zaujalo mě, že při jednom natáčení televizního rozhovoru jsem byl vyzván, abych sejmul odznak s velkými vůdci. V televizi se asi neslušelo, aby jej cizinec měl na sobě. Jindy jsem sice odznak měl, ale byl jsem natočen tak zblízka, že nebyl vidět. V jiných případech jsem ale byl na obrazovce i s odznakem. Při fotografování spřátelených cizinců při příletu nebo příjezdu do Pchjongjangu byl každý fotografován s takovými odznaky a v takovém oděvu, jaký měl zrovna na sobě, a nikdo to neřešil.
Pohled od Velkého památníku na Mansude k památníku čchollima
*
Pokračování v další části.
