(Pokračování ze 14. části. – Publikace v PDF ke stažení zde.)
Recepce a diplomacie
Součástí návštěv v KLDR byla v každém roce recepce pro členy studijních skupin myšlenek čučche. Dvě se konaly v jedné z přepychových a slavnostně vyzdobených jídelen hotelu Korjo a jedna v neméně luxusním Diplomatickém klubu Tedonggang.
Při recepci v hotelu v roce 2017 bylo několik desítek hostů a jejich průvodců obsluhováno asi deseti číšníky, výhradně muži, v bílé košili a bílém saku s černým motýlkem a černými kalhotami, což vypadalo poměrně výstředně na korejské i naše poměry. Někteří korejští průvodci měli tytéž bílé košile a poněkud s vrchními splývali. V Diplomatickém klubu Tedonggang o rok později naopak obsluhovala asi desítka servírek v růžovém nebo žluto-růžovém čoson-otu, snad každá v trochu odlišném. K tomu měly bílé lodičky. (Viděný kuchyňský či úklidový ženský personál měl černé kostýmky s bílou košilí.) Sympatické bylo, že na rozdíl od servírek z hotelu se nebránily fotografování a se dvěma mám dokonce společnou fotografii. V roce 2019 na recepci v hotelu obsluhovali jak vrchní, tak servírky. Vrchní měli tmavě červená saka, bílé košile, černé motýlky a černé kalhoty, servírky nosily jednotné růžové čoson-oty s černými lodičkami.
Se servírkami v Diplomatickém klubu Tedonggang
Vstupnímu sálu diplomatického klubu vévodí mapa světa s červeně zvýrazněnou jednotnou Koreou s hlavním městem Pchjongjangem. Kromě křišťálových lustrů zaujaly vysoké sloupové hodiny až ke stropu se symbolem Pektusanu. Jídelně dominuje obraz skalnatého mořského pobřeží přes celou stěnu. (Skutečné moře jsem bohužel v Koreji viděl jen z letadla.)
Hlavní oválný stůl s nejvýznamnějšími hosty byl ozdoben prostíráním v barvách státní vlajky, tj. modro-bílo-červeným. Trochu zvláštní, hodovat na státní vlajce. Ostatní stoly měly politicky neutrální prostírání, například modro-bílé nebo růžovo-žluté.
Co všechno se na recepcích jedlo, nemohu z velké části popsat, neboť nevím, jak se ona jídla nazývala. Samozřejmostí bylo kimčchi, ryby včetně lososa a všelijaké mořské potvory, nejspíš chobotnice nebo něco takového, pro nás poněkud nezvyklé. K dostání byly i fazolky, houby, mrkev, okurky, rukola, vajíčková pomazánka, polévka, a kdo by si z ničeho nevybral, mohl mít třeba veku s máslem. Pokrmů bylo k dispozici tolik, že je nebylo možno pohltit, a velkou část jsem jich odmítl, neboť plýtvání jídlem nemám rád a bylo by mi trapné nedojídat. Až fascinující byla zdobnost některých pokrmů, například dortíků ve tvaru labutí nebo z ředkví a mrkví vyřezaná bílá a oranžová prasátka. (Hle, zase jsme při jídle u prasečího motivu, jenž mě zaujal už na soškách v hotelu…)
Rozmařilé hodování na těchto akcích mě poněkud mrzí to při pomyšlení na podvyživenost obrovského množství obyvatel hlavně na venkově, o níž hovoří zprávy Světového potravinového programu Organizace spojených národů (WFP), což je snad v tomto směru důvěryhodná instituce. Netroufám si hádat, zda se nedojedené jídlo z takových akcí dále nějak zužitkuje nebo prostě vyhodí.
Diplomatický klub Tedonggang
Z alkoholických nápojů bylo servírováno korejské pivo, bílé i červené víno a sodžu (vodka). Překvapilo mě, že Korejci běžně popíjeli pivo, víno (oboje velmi dobré) i vodku (nedovedu ocenit) současně, sice v malém množství, ale střídavě, tedy v podstatě najednou. Zjevně do KLDR nedorazilo staré české pořekadlo „bír und vajn trinkt nur švajn“. Pivo bylo naléváno vždy z láhví, na žádost dolito do sklenice a láhev opět odnesena, nikdy nezůstala na stole. S točeným pivem jsem se v KLDR nikdy nesetkal, ani v hotelu, ani kdekoli jinde. Prý se pivo čepuje v podzemní restauraci hotelu Korjo, ale tam jsem nebyl.
Bylo znát, že Korejci nejsou zdatnými pijáky, „kultura“ (spíše pakultura) popíjení nikdy nebyla na Dálném východě tak silná jako v našich krajích, takže po lehké konzumaci už někteří Korejci byli poněkud veselí (u žen jsem to nepozoroval, ty pily alkohol jen zcela symbolicky, i když to nemohu přesně posoudit, protože v mém nejbližším okolí byli téměř samí muži). Jeden z funkcionářů, mimochodem svým stylem evidentní „playboy“, i když už poněkud v letech, se mě v takové náladě tázal, zda se mi líbí korejská děvčata, a když jsem přisvědčil, žádal mě, abych mu sdělil jména těch, která se mi líbí. Bylo to lehce trapné. Přišlo mi, že z jeho smíchu čiší celkem oprávněný posměšný postoj: „Líbit se ti mohou, ale to je tak všechno.“ (Slyšel jsem z druhé ruky, nebo spíše druhých úst, že jiný občan a funkcionář KLDR o tomto soudruhovi prohlásil, že je to alkoholik. No toto, před spřátelenými cizinci…!)
Stejně jako v hotelu i zde byly ale servírovány i ovocné limonády, například hrušková, rybízová nebo malinová. Měly takovou svéráznou sladko-umělou příchuť, jakou mívaly limonády kdysi i u nás a nyní už se těžko takové shánějí.
Hlavním hostem nebo spíše hostitelem recepcí byl v letech 2017 a 2019 soudruh Kim Ki Nam, přední funkcionář Korejské strany práce a do roku 2017 po desítky let nejbližší spolupracovník všech tří velkých vůdců, vlastně dvou velkých vůdců a jednoho váženého soudruha, který byl zpočátku také zván velkým vůdcem, ale o tom už jsem psal. Soudruha Kim Ki Nama můžeme vidět na spoustě historických fotografií a filmů v blízkosti všech tří nejvyšších představitelů, a i když se v průběhu let samozřejmě jeho vzhled změnil a v posledních letech už je šedovlasý (což jinak není v KLDR běžné, protože snad všichni kromě nejstarších lidí a kromě plešatých si barví vlasy načerno), poznáme jej podle jeho vysoké (na korejské poměry) a hubené postavy. Zvlášť ve svém vyšším věku jeho vzhled značně připomíná poslední léta politické dráhy Gustáva Husáka, což není jen můj postřeh. Dokonce jsem se setkal s žertovnou teorií, že úmrtí Husáka bylo fingované a ve skutečnosti emigroval do KLDR.
Ri Hje Džong, Kim Ki Nam, já a Harish Gupta
V letech našich návštěv nebyl znám přesný věk soudruha Kim Ki Nama, západní zdroje uváděly jeho narození v poměrně širokém rozmezí let 1928-1933. V současnosti uvádějí přesné datum narození 28. 8. 1934. Zajímalo by mě, kde se objevilo, když KLDR zásadně takové údaje nezveřejňuje. Přitom se současně tvrdí, že už na začátku 50. let byl velvyslancem v Číně, což by asi sotva zastával ve věku kolem 18 let. Ať je to jakkoli, přinejmenším od 70. let byl soudruh Kim Ki Nam předním stranickým funkcionářem a v nejvyšších funkcích působil několik dekád, aniž by se ho dotkla jakákoli perzekuce (která je pro „mainstream“ hlavní a možná jedinou politickou linií KLDR). Jeho oficiální životopis neexistuje, ale dle západních zdrojů byl v letech 1989-2017 vedoucím oddělení agitpropu (agitace a propagandy) Ústředního výboru Korejské strany práce. Tvrdí se, že byl osobním přítelem velkého generála a jedním z hlavních tvůrců jeho kultu. Po léta byl tajemníkem, později místopředsedou Korejské strany práce (což byla stejná, přejmenovaná funkce, dnes už je přejmenována opět zpět na tajemníka – za pozornost stojí, že hierarchie tajemníků odpovídá KSČ, zatímco stupnice předsedů a místopředsedů se shoduje s KSČM).
V říjnu 2017 byl soudruh Kim Ki Nam penzionován (pokud platí jeho aktuálně dostupné datum narození, bylo to ve věku 83 let), nicméně zůstal poradcem Ústředního výboru a poslancem Nejvyššího lidového shromáždění. V dubnu 2017 nás přijímal ještě jako člen politbyra a politického výkonného výboru, tedy jako jeden z nejvýznamnějších stranických funkcionářů vůbec. O dva roky později vítal zahraniční přátele sice už „jen“ jako poradce ÚV, ale jistě všem bylo sympatické, že zůstává aktivní a má o cizince podporující KLDR zájem, i když už nezastává vysoké funkce.
Soudruh Kim Ki Nam tedy byl nejvýše postaveným funkcionářem KLDR, se kterým jsem se setkal osobně tváří v tvář, se kterým jsme se vzájemně představili a promluvili několik slov. Smutnější je, že po jeho penzionování už s delegáty přátelství žádný člen politbyra ani jiný vedoucí funkcionář strany či státu nejednal, a pokud byl přítomen někdo ze členů ÚV, nikdy jeho jménem nebyl představen a jeho jménem nejednal.
Jistě všichni přítomní cizinci ocenili, že soudruh Kim Ki Nam osobně obešel všechny zahraniční delegace, s každou se přivítal a prohodil několik slov (většinou anglicko-korejsky přes tlumočnici nebo korejsky s těmi, kteří uměli, ale mluvil i rusky) a přiťukl si s ní na zdraví skleničkou sodžu (pokud vím, nepil to nebo jen symbolicky, v opačném případě by za chvíli nestál na nohou). Se zájemci včetně nás se ochotně nechal vyfotografovat.
Soudruh Kim Ki Nam se svou tlumočnicí
Mám k politice a celkově stavu i praxi socialistické Koreje dosti výhrad, z nichž mnohé už jsem výše uvedl a nějaké ještě uvedu níže a netajím se s nimi, takže jsem ve svaté zemi socialismu ke své smůle již persona non grata, ale připadá mi lidsky nemyslitelné, nepravděpodobné, že by tak nesmírně sympatický a všeobecně oblíbený člověk jako soudruh Kim Ki Nam, skutečně respektovaná a oblíbená osobnost a alespoň donedávna snad jakási převodová páka mezi lidem a vůdci, mezi nimiž přímému a upřímnému kontaktu bránila a brání vzdálenost mezi nebem a zemí, že by takový člověk mohl být amorální, že by mohl být představitelem protilidového, teroristického režimu, tak jak je státní moc KLDR prezentována ve většině států Západu, že by snad usiloval o nadpráví vládnoucí partajní byrokracie na úkor lidových mas. Samozřejmě se mohu mýlit a zdání může klamat, na mě však dlouholetý stranický ideolog zapůsobil nesmírně pozitivním, lidovým dojmem, s grácií, ale bez známek namyšlenosti, stejně jako na všechny okolo mě. Kéž by alespoň příležitostně dokázal podobně vyjít mezi své zahraniční přátele a zapůsobit na ně ten nejvyšší.
Při jedné z recepcí se zdála být zábava v nejlepším proudu, avšak soudruh Kim Ki Nam se pojednou zvedl k odchodu. Všichni se kolem něho shlukli, začali se s ním překotně uctivě loučit a bezmála ho nechtěli ani pustit. Jakmile dal svým odchodem zdvořile najevo, že recepce skončila, byla akce ukončena. Než jsem se vydal vyprovázet soudruha Kim Ki Nama, soudružka servírka mi nalila plnou sklenici piva, a než jsem se vrátil ke stolu, odnesla ji, aniž bych se stačil napít. Pokud to vylili, je mi líto takového plýtvání. Pokud vypili, budiž jim přáno, ale nebylo to zcela hygienické. Před covidem se to tak nebralo. Ale docela o tom pochybuji, nešlo by mi to dohromady s tamní úrovní.
V roce 2018 byl hlavní osobností recepce náměstek ministra zahraničních věcí KLDR a místopředseda Korejského svazu společenských vědců soudruh Ri Kil Song, o němž jsem se již zmiňoval v kapitole o sportovních hrách, na kterých jsme se osobně seznámili a společně vyfotografovali. Oficiální životopis soudruha opět není k dispozici a není mi o něm známo téměř nic. Na internetu lze najít jen řadu jeho fotografií. Dostupný je i strukturovaný životopis penzionovaného funkcionáře toho jména, jde však zjevně o jinou osobu, o shodu jmen. Uvedený náměstek je asi šedesátník a hovoří anglicky a čínsky, i když na oficiálních akcích měl s sebou sympatickou mladou tlumočnici do angličtiny, jež mi jako jediná Korejka sama nabídla společnou památeční fotografii (několika dalším jsem se vnutil a u dalších nepochodil…).
Se soudružkou Mun Čong Suk
Na recepcích zpravidla hovořil i funkcionář Korejského svazu společenských vědců, v tomto případě byl totožný s funkcionářem státu, potažmo strany (což v KLDR poněkud splývá, podobně jako tomu bylo v ČSSR, byť i v KLDR podobně jako kdysi u nás formálně existují další dvě, naprosto bezvýznamné strany Demokratické fronty, u nás Národní fronty). Během projevu soudruha Ri Kil Songa stály servírky v pozoru podél jídelny s hlavami hrdě vztyčenými jako na budovatelském plakátě nebo alespoň staré československé stokoruně. Na dvou recepcích následoval projev předního zástupce zahraničních přátel, na jedné nikoli.
Recepcí se dále účastnili například zástupce generálního tajemníka Mezinárodního institutu myšlenek čučche profesor doktor Harish Gupta (z Indie), 1. místopředsedkyně Korejského svazu společenských vědců a předsedkyně Akademie společenských věd soudružka Ri Hje Džong (patrně členka ÚV KSP, soudě dle stříbrného odznaku KSP nošeného jen vedoucími funkcionáři) a další funkcionáři obou organizací, mezi nimi i přední dlouholetá pracovnice v oblasti třídního vzdělávání, profesorka společenských věd soudružka Mun Čong Suk, stále usměvavá a optimistická a na rozdíl od některých svých mladších kolegů přednášející všechny své projevy bez papíru a bez jakéhokoli zaváhání s perfektní údernou dikcí hlasatelek Korejské ústřední televize, a to i při odpovědích na otázky. Hovořila jen korejsky a nechala se tlumočit.
Jen dvakrát jsem se účastnil samostatného jednání s funkcionářem Korejského svazu společenských vědců, kdy byla naše delegace v jednom případě povolána do malé zasedací místnosti v hotelu Korjo s koženými křesly a obrazy slunečně usměvavých velkých vůdců, přičemž my jsme seděli proti nim a funkcionář pod nimi, ve druhém případě jsme seděli u stolku v liduprázdné části hotelu určené ke hraní korejských šachů (paduk, ve světě známých pod čínským názvem go). V jednom případě s námi jednal soudruh Pak Kum Il a ve druhém soudruh Čche Kang. Jednalo se o obecnou rozpravu o situaci v naší zemi, respektive dvou zemích bývalého Československa, a o našich aktivitách.
Z recepce v hotelu Korjo v dubnu 2019
Příslušní funkcionáři měli o bývalém Československu poněkud lepší informace než řadoví průvodci, kteří o něm nevěděli téměř nic. Zarazilo mě, že si před prováděním české nebo česko-slovenské delegace nic o dějinách a zeměpisu tohoto území nenastudovali, ale nevím, s jakým předstihem se dozvěděli, že budou provázet hosty právě z této oblasti. Každopádně jeden z průvodců se například domníval, že naším prezidentem byl Tito a překvapilo ho, že naše země byly součástí Rakouska-Uherska, na druhou stranu ale věděl, že od nás pochází spisovatel, který vymyslel slovo robot (korejština ho používá také a má s češtinou několik dalších stejných nebo podobných slov, někdy jistě přejatých přes ruštinu, jako traktor, cement, klobása /kolbasa/, smetana, nemluvě o názvech zemí, které korejština většinou přejímá z jejich originálu, takže naše země označuje za Česko /Čchessukko/ a Slovensko /Sullobensukko/ a bývalý společný stát pak prostě za Československo /Čchesukkosullobensukko/).
Funkcionáři Korejského svazu společenských vědců jistě dobře věděli, že nemáme žádný podstatný vliv na politiku, natož hospodářství svých zemí a že možnosti česko-slovensko-(severo)korejské spolupráce jsou značně limitovány existujícími omezeními, takže diskuse s nimi se nesla spíše jen v rovině povzdechů, jak byly dříve československo-korejské vztahy dobré a nyní už nejsou a že je to škoda. Pokud hovořili o chystaných návštěvách jejich delegací v ČR, které by měly vést k oživení spolupráce, z těchto záhy sešlo přinejmenším od začátku roku 2020 kvůli pandemii, pokud vůbec byly reálně zamýšleny.
Zaujalo a pobavilo mě, že soudruh Pak Kum Il se mnou už před samostatným jednáním hovořil plynně anglicky, ale během osobního jednání mluvil jen korejsky a nechal si projev tlumočit naší tehdejší průvodkyní soudružkou Kim Hjon Sim. Pokud se dostal k nějakému složitějšímu souvětí a tlumočnici tím trochu zaskočil, řekl sám následně celé souvětí anglicky a opět přešel do korejštiny. Mé odpovědi anglicky si zpět do korejštiny tlumočit nenechal, protože to nebylo potřeba. Po tomto jednání při dalších setkáních opět komunikoval anglicky.
Se soudruhem Ri Kil Songem
V diskusích jsme se shodli na tom, že příčinou nešťastného osudu československého socialismu bylo patolízalské následování sovětského vedení. KLDR takové jednání od poloviny 50. let kritizovala, i když vždy udržovala s SSSR korektní diplomatické vztahy a nikdy nešla do otevřeného konfliktu s ním jako Čína, i když maoistická Čína měla ve své době k politice KLDR rozhodně blíže. KLDR přitom nikdy nekopírovala ani Čínu, nepřipustila takový rozklad, anarchii a v konečném důsledku oběti a utrpení jako v době takzvaného Velkého skoku a Velké proletářské kulturní revoluce. Účastník československé vojenské delegace do KLDR v 80. letech mi před několika lety řekl, že korejský důstojník mu tam vyprávěl, že v době maoistických experimentů ležela po léta Korejská lidová armáda v zákopech u čínských hranic a byla ozbrojeně připravena čelit případnému konfliktu s maoistickými avanturisty a jejich nepořádkem. To vše v atmosféře proklamovaného nejlepšího přátelství…
Korejští soudruzi během jednání s námi také nebyli nekritičtí k Číně, o níž my jsme dávali najevo, že svým kapitalistickým hospodářstvím a jeho asociálními následky rozhodně není pro nás vzorem. Jeden z nich nám o tom řekl, že oni vědí, že je v Číně mnoho kapitalistických prvků. Mezitím se ale vztahy KLDR s ČLR i Ruskem značně zlepšily a myslím, že dnes už by své dva nejlepší a nejvýznamnější spojence nekritizovali. Obávám se, že upřímně lze říci, že mezinárodní komunistické a dělnické hnutí a jeho ideály KLDR do značné míry pragmaticky vyměnila za spojenectví se sociálimperialistickou státně kapitalistickou Čínou a imperialistickým oligarchickým Ruskem.
Zajímavým rozporem v této souvislosti je skutečnost, že ČLR se k marxistické a marx-leninské tradici a k mezinárodnímu komunistickému a dělnickému hnutí formálně hlásí více než KLDR (i když svou vnitřní politikou je mnohem tržnější než KLDR) a je na mezinárodní scéně i ve vztahu ke svým příznivcům podstatně aktivnější. Pasivitu a uzavřenost velvyslanectví KLDR u nás by snad bylo možné označit až za sabotáž, pokud bychom nevěděli, že v jiných nikoli přátelských zemích fungují velvyslanectví ve vztahu k veřejnosti a přátelům ještě hůře. U nás alespoň zástupci velvyslanectví chodili a snad ještě přijdou na některé veřejné akce svých přátel jako diskuse a semináře Společnosti česko-korejského přátelství Pektusan a různých organizací KSČM a umožňují jednání Společnosti Pektusan v prostorách velvyslanectví, kde tato společnost má také sídlo, ale v jiných západních zemích dle mých poznatků často nefunguje ani to. Velvyslanectví KLDR v nespřátelených zemích (ale vlastně asi všude) se obecně soustředí spíše na obchodní aktivity než na prosazování socialismu korejského typu.
U moře – alespoň na obraze v sále Diplomatického klubu Tedonggang
I když jsem zaznamenal i jistě upřímnou starost řadových korejských průvodců o to, abychom my, zahraniční přátelé KLDR a komunisté, ve svých zemích nečelili za své aktivity politickým represím, jejich vyšší funkcionáři a diplomaté ve svém pragmatismu usilují spíše o to, aby zahraniční přátelé měli určité hospodářské pozice a vliv a pomáhali překonávat (když ne rušit, tak alespoň obcházet) sankce. V tomto smyslu jsme my nemohli nic nabídnout.
Sluší se dodat, že v KLDR jsme se nikdy nedozvěděli, kdo z nižších funkcionářů a dalších Korejců kolem nás je nebo není členem Korejské strany práce. Ani vydávané reportáže o jednotlivých zasloužilých pracovnících či jiných významných osobnostech zásadně nezmiňují, jestli jde o člena strany, nanejvýš jen pokud by to byl člen Ústředního výboru. (Nemluvě pak o dalších dvou politických stranách Demokratické fronty Koreje, zjevně velmi pasivních a nepočetných, o nichž a jejich představitelích není slyšet téměř nic.) Z toho vyplývá, že členství ve straně není skutečností, jíž by bylo běžné se chlubit a očekávat od něj nějaká nadpráví.
Oficiální údaj o počtu členů strany jsem nikdy nezaznamenal, nanejvýš velmi obecné konstatování o „milionech členů“. Anglická verze Wikipedie uvádí beze zdroje odhad 6,5 milionu členů v roce 2021, přičemž KLDR měla o rok dříve 25,8 milionu obyvatel. Každopádně strana je považována za posvátnou a členství v ní není jen tak pro kdekoho. Obyčejný člověk prý ani o členství sám nežádá, nýbrž vyčkává, až se mu dostane té cti, až mu bude za jeho pracovní úspěchy a politickou aktivitu nabídnuto. Taková nabídka se pak jistě neodmítá. Existují však určití „VIP“, jež se stanou členy strany i bez takových zásluh, případně rovnou členy vedení, když se narodili do správné rodiny.
Dokud se před pandemií konaly recepce k největším státním svátkům KLDR na jeho pražském velvyslanectví, zásadně na nich nezazněl žádný politický projev a neměly žádnou oficiální politickou část, ale celé od příchodu po skončení byly věnovány pouze občerstvení a neformálním rozhovorům účastníků, jichž bylo asi padesát. Pokud je mi známo, ani po zrušení protipandemických opatření v ČR už se žádné akce tohoto typu nekonaly.
Komunikace KLDR se svými zahraničními přáteli našeho typu, kteří nebyli a nejsou ve svých zemích u moci, byla a je zjevně založená na principu nikdo nic neví. Vícekrát se ukázalo, že Korejci komunikující přímo z KLDR nemají žádné spojení s velvyslanectvím v Praze, takže velvyslanectví neví, co dělají a píší organizace komunikující s námi přímo e-mailem z KLDR (Společnost korejsko-českého přátelství, Výbor pro kulturní vztahy s cizími zeměmi, Korejské svazy přátelství s evropskými zeměmi, Korejský výbor pro solidaritu s lidem světa) a naopak. Po návratu z jedné z návštěv v KLDR nám například odtamtud přišel e-mail, že by se s námi rádi při naší návštěvě setkali. Ještě několik měsíců po mém ukončení členství ve Společnosti Pektusan mi přišel z KLDR e-mail jako 1. místopředsedovi Pektusanu, protože tam tato informace přes velvyslanectví nepronikla.
Z recepce v hotelu Korjo v dubnu 2017
Informace o dění a skutečnosti v Koreji od pracovníků velvyslanectví jsme nedostávali nad rámec oficiálního zpravodajství KCNA a na schůzích Pektusanu jsem o dění v KLDR referoval zpravidla já, protože nikdo jiný nebyl schopen nebo ochoten. Propagační materiály z velvyslanectví sestávají už po léta ze sporadického rozesílání prohlášení a dokumentů z korejských médií jen anglicky či výjimečně i rusky. Do roku 2019 byly u nich alespoň k dispozici tištěné korejské časopisy a příležitostně i knihy a jiné publikace v angličtině a ruštině, od následujícího roku ale to vše skončilo pod záminkou covidu. Obávám se ale, že hlavním důvodem je všeobecné šetření. Přitom prý na 90 tisíc měsíčně za pronájem rezidence pro bývalého velvyslance soudruha Kim Pchjong Ila (syna soudruha Kim Ir Sena, což se před Korejci zásadně neříkalo a ani oni to nikdy nezmiňovali ani nenaznačovali) peníze byly, i když mohl bydlet na velvyslanectví jako ostatní velvyslanci před ním a po něm (jenže ti nebyli syny slunce…).
Poštovní spojení mezi Českem a KLDR funguje jen formálně. Ve skutečnosti není možné do KLDR poštou odeslat obyčejný dopis tak, aby byl doručen a nebyl vrácen jako nedoručitelný nebo nebyl ztracen, jak jsme se o tom přesvědčili při dvou pokusech. Ani opačně, z KLDR do ČR či SR, nám nikdy přes naše žádosti nebylo umožněno poslat ani pohlednici. Neslyšel jsem o tom, že by bylo možné do KLDR telefonovat a že by tak někdo z Česka či Slovenska kdykoli činil. Všechna e-mailová korespondence tam probíhala na jedinou společnou adresu, tedy je pravděpodobné, že odesílatel textu (pokud je vůbec podepsán a znám) neposílá text sám, ani sám nepřijímá odpověď, takže nemůžeme vědět, v jaké podobě a zda vůbec se případná odpověď dostane k adresátovi.
Zajímavá ozdoba talíře – prasátka vyřezávaná z ředkve a mrkve
Dortíky – labutě
*
Pokračování v další části.
