(Pokračování z 16. části. – Publikace v PDF ke stažení zde.)
Na Věži čučche
Jednou z dominant a jedním z předních symbolů Pchjongjangu i celé KLDR je Věž čučche nebo též Věž myšlenek čučche, stojící na levém břehu řeky Tedong, tedy na území východního Pchjongjangu, na opačné straně řeky než centrum města s protějším Kim Ir Senovým náměstím.
Věž je vysoká 170 metrů, z toho 30 metrů činí výška horní části nad nejvyšším ochozem, představující plamen pochodně a za tmy červeně světélkující jako hoření plamene. Věž byla postavena v roce 1982 k 70. narozeninám soudruha Kim Ir Sena, má 70 balkónů jako jeho tehdejších 70 let života a je postavena z 25 550 kamenů jako byl počet tehdejších jeho prožitých dní (bez přestupných roků). Na bocích věže je umístěn velký nápis „čučche“. Na střechách dvou blízkých osmnáctipatrových panelových domů je umístěno obrovské, v noci svítící a zdaleka viditelné heslo „jednomyslná jednota“ (na střeše každého domu jedno slovo). Na každé straně věže stojí tři mramorová sousoší symbolizující budování socialismu a před věží směrem k řece známé sousoší dělníka, kolchoznice a představitele inteligence, zvedajících v rukou kladivo, srp a štětec, které překřížené vytvářejí znak Korejské strany práce.
Věž čučche s průvodkyní
U vstupu do věže jsou na stěnách umístěny kamenné tabulky s vytesanými názvy organizací, které se přihlásily k podpoře myšlenky čučche, a kromě nich i několika takových jednotlivců. Je mezi nimi i Komunistická strana Slovenska, jejíž název je však uveden jen slovensky, takže Korejci ani většina cizinců z něj asi mnoho nemají (nemluvě o tom, že KS Slovenska se ve skutečnosti nikdy jako celek k čučche nehlásila a nehlásí). Jiná strana ani organizace z Česka a Slovenska svou tabulku nemá. Nevím, proč, když Společnost česko-korejského přátelství Pektusan a Česká skupina pro studium a uskutečnění myšlenky čučche po léta patřily ve světě spíše k těm aktivnějším.
Příznačné je, že mezi tabulkami s názvy studijních skupin čučche ze 70. a 80. let najdeme výhradně organizace z kapitalistických a rozvojových (prakticky také kapitalistických) zemí, mezi nimi i z USA, ale paradoxně nikoli z více či méně spřátelených zemí hlásících se k socialismu, které čučche nepodporovaly a vznik takových organizací neumožňovaly.
Dodávám, že účelem mé knihy není výklad myšlenek čučche, k tomu lze nalézt na internetu dosti oficiálních i neoficiálních výkladů. Kdybych měl zůstat o oficiálních výkladů, zahltil bych čtenáře záplavou frází a proklamací, a pokud bych se měl od oficiálního výkladu odpoutat, musel bych poněkud cynicky konstatovat, že mezi teorií a praxí jsou značné rozpory, někdy snad až antagonistické. Nechci zde však propadat chmurným úvahám o tom, že čučchejský socialismus ani žádný jiný socialismus v současnosti nefunguje, nebo přinejmenším nefunguje dostatečně efektivně, antikapitalisticky, antiimperialisticky a lidově, ani o tom, kdy a kde a jak fungoval a nefungoval a zda vůbec někdy někde může v lidské společnosti úspěšně fungovat, myslím tím prakticky. Teoreticky víme, že ano, a že po něm nastane komunistická společnost. Ale… ale vraťme se na prohlídku Věže čučche.
Sousoší na nábřeží před Věží čučche
Z přízemí s prodejnou suvenýrů jezdí výtah na ochoz do 8. patra, odkud se naskýtá z ochozu ve výšce 140 metrů nádherný výhled na celý Pchjongjang. Na první pohled je odtud patrné, že západní představa Pchjongjangu jako zchátralého, zaostalého a zbědovaného města naprosto neodpovídá skutečnosti. Ať se podíváte kamkoli, nelze vidět nic, co by socialistickému velkoměstu mohlo dělat ostudu. (Zblízka je to někdy horší, ale ne až tak strašné, jak je zvykem líčit u nás a v západních médiích.) Naopak je dobře vidět nově vzniklá a stále vznikající moderní výstavba takových parametrů, jaké v bývalém Československu nenalezneme.
Názorně je odtud vidět relativní vyspělost Pchjongjangu, zvlášť ve srovnání s rozvojovými a chudšími zeměmi světa, jako moderního třímilionového socialistického velkoměsta, architektonicky hodnotného, obstojně udržovaného a neustále se rozvíjejícího. Všude po městě vidíme růst nových výškových budov, v nichž většina prostoru je tvořena byty. Starší panelové domy procházejí obnovou, některé jsou v rámci rekonstrukce zvyšovány. Nejstarší poválečná zástavba je postupně demolována a nahrazována novostavbami. Ani opuštěné bloky budov čekající na demolici nenesou žádné stopy vandalismu, což je v jiných zemích nemyslitelné. Fasády domů jsou natřeny rozmanitými barvami, pravidelně obnovovanými. Některé objekty čekající na obnovu pochopitelně nesou známky sešlosti věkem, to je však běžné ve všech zemích a jen v případě lidové Koreje to pomlouvači spojují s jejím společenským zřízením. Znovu dodávám, nikde nejsou k vidění žádné chudinské čtvrti či slumy, příznačné pro kapitalistické a „tržně socialistické“ země.
Zde je snad namístě ještě několik poznámek k podobě Pchjongjangu tak, jak jsem ji viděl jednak osobně, jednak z mnoha fotografií a filmových záběrů. Navzdory tomu, že byl Pchjongjang za Korejské války doslova srovnán se zemí (dopadlo na něj více bomb, než měl před válkou obyvatel, tj. více než 400 tisíc), nalezneme v něm několik starších historických památek, většinou po válce znovu postavených, případně pozvednutých z trosek. Svým odlišným vzhledem od okolní zástavby zaujmou na první pohled. Kromě středověkých hradeb na Moranbongu (Pivoňkovém kopci) jde například o Tedongskou bránu (Tedongmun), Potchongskou bránu (Potchongmun), ale i Muzeum založení strany, tedy budovu, kde byla v roce 1945 založena Korejská strana práce. V něm jsem bohužel nebyl, ale pravidelně jsme kolem něho jezdili autobusem. Když jsem se jej jednou snažil z autobusu přes okno vyfotografovat, dostal jsem od průvodce facku po ruce. Proč, to mi nevysvětlil. Později jsem si dovolil budovu fotografovat za přítomnosti jiného průvodce a bylo mu to jedno. Fotka z jedoucího vozu ale nestála za nic. Předválečná je také hlavní budova Kim Ir Senovy univerzity z roku 1946, za války těžce poškozená.
Část sousoší po bocích Věže čučche
O čistotu veřejných prostranství se starají metařky v reflexních vestách s obyčejnými košťaty. Pokročilejší mechanizace je vidět málokdy. Obyvatelé města kolektivně provádějí práce k jeho zušlechtění a zkrášlení, jako jsou například úpravy trávníku a záhonů. Stromy byly někde tak nemilosrdně ořezány, že z nich zbyly pouhé holé kmeny, což vypadalo vpravdě nevzhledně, ale předpokládám, že později obrostly.
Na jaře na ulicích Pchjongjangu krásně kvetou meruňky, případně jiné ovocné stromy, říká se však, že nikdy ne třešně, které byly po válce vykáceny jako symbol japonské okupace. Možné to je; třešeň jsem v KLDR neviděl.
Na spoustě budov visí zařízení klimatizace. Z toho je patrné, že nedostatek elektřiny přinejmenším v hlavním městě není tak palčivým problémem, jak líčí kritici. Pokud by dodávka elektrické energie pravidelně nefungovala a byl jí nedostatek, těžko by byla v takovém množství instalována klimatizace, zvlášť když teploty ve městě přibližně odpovídají těm našim, tedy dají se bez klimatizace většinou dobře vydržet.
V některých budovách jsem si všiml, že jsou vytápěny elektrickými radiátory. Opět – proč by tam byly, kdyby nebyla dostupná elektřina… V KLDR je zvykem topit málo a v zimě se v budovách pohybovat v teplém oblečení. Není to ale primárně důsledkem hospodářských obtíží, nýbrž má to svou tradici. V Koreji, ale třeba i Japonsku se vždy topilo poměrně slabě, vždy tam bylo v budovách poměrně chladno a řešilo se to teplým oblečením. Nám by dnes pomohlo, kdybychom tomu také byli zvyklí. Myslím, že ani u nás nebývalo zvykem přetápět domy a byty a chodit v nich za mrazu v tričkách s krátkým rukávem, jenže už je to tak dávno, že to dost lidí nepamatuje…
Výhled z Věže čučche na východní Pchjongjang
Nejpozoruhodnějším dojmem však působili obyvatelé, z hlediska svého vzhledu, úpravy, organizovanosti i jednání. Kromě značného množství vojáků nebo žen v krojích ulicemi pochodovaly i početné útvary studentů v uniformách, často nesoucí rudé prapory, občas projel nákladní vůz s dělníky s pracovním nářadím na korbách, výjimečně byl vidět i organizovaný útvar pracovníků přesouvající se poklusem s nářadím na ramenou určeným směrem. Prostě výjevy jak z časů, které si spíše než s našimi 50. lety spojíme s čínským maoismem v dobách jeho největší slávy.
Ženy v čoson-otech někdy kráčely v přesných odstupech po ulici ve dvojicích nebo trojicích vedle sebe, jako by také byly organizovaným útvarem. Také přesun školáků a školaček probíhal v synchronizovaných trojicích vedle sebe. Nevšiml jsem si toho, ale jasně to vidím z fotky. Oproti tomu jsem zaznamenal celkem chaotické ježdění cyklistů mezi chodci na chodnících, naprosto zbytečně, když na prostorných vozovkách bylo místa na jízdní kola dosti.
V celém městě jsem nikdy neviděl psa, kočku, holuba ani jiné zvíře, jen v parku v Mangjongde veverku a straku. Zdá se, že chov domácích zvířat je regulován, ne-li přímo zakázán, což mi v případě velkých bytových domů v poměrně husté městské zástavbě připadá celkem pochopitelné a rozumné, protože představa, že každý druhý chová i někde ve 30. patře vlčáka a venčí ho mezi paneláky, není příliš lákavá. Období minulého nedostatku potravin v tomto směru asi také udělalo své. Je známo, že historicky byla v Koreji běžná konzumace psího masa, dnes už je ale zcela výjimečná. Za více než sedm let svého pravidelného sledování sdělovacích prostředků KLDR jsem zaznamenal jedinou zmínku o psím mase, a sice o oblíbené psí polévce, tato zpráva s fotografiemi onoho jídla byla však vydána jen korejsky a když jsem ji hledal dodatečně, byla již smazána. Pokud vím, cizincům není konzumace psího masa umožněna, protože to ve světě není běžné a působilo by to propagandisticky negativně, ale už zřejmě zcela výjimečná i mezi domácími, protože psí maso není údajně příliš dobré a pes sám konzumuje natolik kvalitní maso, že je pro člověka lepší sníst takové maso sám, než jím krmit psa a pak jíst psa, jehož maso má horší chuť než jeho krmivo. Sám jsem psí maso nejedl (nebo o tom nevím), ale slyšel jsem od návštěvníků Vietnamu, kteří jej jedli tam, že dobré nebylo.
Nácvik tanečních slavností v pohledu z Věže čučche
Kromě neexistujícího fenoménu graffiti (v čemž kde kromě kulturní a potažmo represivní roviny hraje svou úlohu nejspíše také nedostupnost sprejů pro případné pachatele) v ulicích cizince zaujme také naprostá absence reklam. Viděl jsem jen dva billboardy propagující automobily, ale to nebyla klasická reklama, protože automobily nejsou dostupné ve volném prodeji. Za reklamy bylo možné považovat snad jen plakáty propagující vitamínové doplňky v některých obchodech.
V pracovních dnech přes den jsou ulice velkoměsta neobvykle prázdné. Je patrné, že velká část obyvatelstva je v zaměstnání nebo ve školách a není nikdo, kdo by se jen tak procházel po ulicích, nemaje co na práci. Vnitřní turistický ruch prakticky neexistuje kromě organizovaných skupin jezdících a chodících po revolučních pamětihodnostech, ale takových útvarů je jednak poměrně málo, jednak jsou organizovány dost nárazově k výročím a kampaním, tedy nejde o každodenní skutečnost, a cizinecký turistický ruch byl i v době před pandemií dost slabý. Tehdy navštěvovalo KLDR, zemi o rozloze odpovídající bývalému Československu (v hranicích z let 1945-1992), asi půl milionu cizinců ročně, zatímco Česko přes deset milionů. Kromě toho cizinci se pohybovali po KLDR opět jen v organizovaných skupinách a jen v několika málo turisticky exponovaných lokalitách. Stačilo vyjet z nich autobusem o blok dál a již nebylo po cizincích ani památky.
Zde si dovolím ještě odbočku na téma údajného nacionalismu či rasismu KLDR. Státní ideologie nehlásá nevraživost či snad dokonce nenávist k jakýmkoli jiným národům, národnostem, etnickým skupinám či rasám. Naopak, poměrně jasně dává najevo, že se zastává práv všech prostých lidí všech národů, národností, etnik celého světa, v jejich boji za nezávislost a proti imperialismu. Zdůrazňuje dokonce i to, že nepovažuje za nepřátele prostý lid ani těch nejproklatějších imperialistických mocností, jakými jsou USA, Japonsko nebo státy EU a Izrael.
Do značné míry respektuje marxistické třídní rozdělení, i když o třídních protikladech a třídních bojích ve spřátelených kapitalistických zemích typu Ruska se zásadně nezmiňuje a nekritizuje ani pád socialismu a obnovu kapitalismu v nich. Zdá se, že se řídí pragmatickým heslem, „ať si doma každý dělá, co chce“, což jí umožňuje přátelské vazby s režimy, jejichž ideologie je od čučche a jakéhokoli pojetí socialismu značně vzdálená, ať už jde o oligarchické a imperialistické Rusko a jeho vazala Bělorusko, monarchistickou Kambodžu či Thajsko, islámskou Sýrii a Írán (potud jde o samé země naprosto vzdálené buržoazní demokracii, natož socialistické demokracii) či tržně socialistické (a oproti KLDR velmi liberální) státy Čínu, Vietnam, Laos a Kubu.
Pamětní tabulky organizací a osobností podporujících čučche, včetně KS Slovenska
Potíž je, že zdrcující většina obyvatel KLDR vůbec nepřijde s cizinci do styku nebo je vidí jen zdálky, takže podhoubí pro nedůvěru k nim a případně pro xenofobii jistě vzniká. Tím spíše, že země izolovanější od zbytku světa než KLDR bezpochyby neexistuje. Kromě naprostého odříznutí a pro zdrcující většinu obyvatelstva nedostupného internetu a mezinárodního telefonního a poštovního styku, jakož i nedostupnosti zahraničního televizního a rozhlasového vysílání (na dostupných přijímačích v KLDR jej zřejmě nelze zachytit, a i kdyby snad ano, nebylo by to legální a tolerované), je podstatné vidět také skutečnost, že populaci KLDR tvoří fakticky jen Korejci. Nejsou zde žádné národnostní ani etnické menšiny a kromě malého počtu diplomatů a pracovníků mezinárodních organizací zde nežijí žádní cizinci. Korejský izolacionismus má své dlouholeté tradice a s jeho prolomením má Korea negativní zkušenost, protože jen se začala trochu otevírat světu, stala se kolonií japonských imperialistů, kteří se chovali ke korejskému obyvatelstvu hůře než němečtí nacisté k Čechům a Slovákům. Potomci Číňanů a Japonců, kteří na území pozdější KLDR zůstali a nebyli po roce 1945 vyhnáni či sami neodešli, byli již zcela asimilováni. Z hlediska zajištění stability společnosti je takový stav optimální, z hlediska mezinárodní spolupráce a správného chápání internacionalismu jistě nikoli.
Stojí za zmínku, že už po desítky let KLDR neuděluje své občanství cizincům, i když její ústava to formálně umožňuje, a naopak občané KLDR se nesmějí ženit a vdávat do zahraničí ani do země přivádět manžele a manželky z ciziny, natož aby tito získali sňatkem její občanství. Tato praxe funguje už asi od roku 1961, kdy byly (alespoň dle západních zdrojů – ty z KLDR o tom samozřejmě mlčí) násilně rozbity sňatky občanů KLDR s cizinci a její občané se museli buďto z ciziny vrátit domů a své zahraniční životní partnery tam zanechat, nebo byli jejich manželé a manželky z řad cizinců z Koreje vypuzeni (a to i když byli občany spřátelených socialistických států). Tito lidé už se pak nikdy neviděli nebo až po mnoha letech a nebyla jim umožněna ani korespondence, ani telefonní spojení.
Fotografie velkých vůdců otevírajících Věž čučche umístěná v předsálí veřejných záchodů
Podobné rodinné tragédie vznikaly v mnohem větší míře mezi Severem a Jihem, kde však byl primárním důvodem antagonistický politický režim na Jihu, kdežto naprosté odstřižení se od komunikace s formálně spřátelenými socialistickými státy bylo těžko pochopitelné. Dlužno však dodat, že z dlouhodobějšího hlediska zřejmě umožnilo KLDR přežít jejich pád, rozpad sovětského bloku a obnovu kapitalismu v něm, tedy zachovat svou státní moc v předchozí podobě.
Čeští pamětníci na výchovu korejských sirotků a dalších dětí v Čechách po Korejské válce v 50. letech nejednou vzpomínali, že návratu těchto dětí zpět do Koreje ještě po několik let fungovala vzájemná korespondence s jejich bývalými českými učiteli a vychovateli, ale od začátku 60. let byla přerušena a již nikdy nebyla obnovena. Čučchizace nabyla poněkud drsné podoby.
Ale pojďme raději zpět do ulic. Nikde v ulicích hlavního města jsem neviděl jediného invalidu, tím myslím vozíčkáře, nevidomého apod. Přitom v posledních letech péči o invalidy, zvláště vojenské invalidy (jichž je hodně, což jsem již zmiňoval), věnuje stát značný mediální prostor. Zdá se ale, že invalidé žijí většinou, ne-li téměř výhradně, v ústavech. Město je natolik bariérové, že pohyb bez doprovodu pro ně by zde byl velmi obtížný až nemožný. Skoro všude jsou schody a obrubníky. Rampy pro kočárky, které byly u nás běžné už za socialismu, zde téměř nenajdete, už proto, že téměř nenajdete ani kočárky, jelikož děti nosí matky většinou v popruzích na zádech, což mi připadá oproti kočárku praktičtější. V posledních letech se už ale i kočárky pomalu rozmáhají, jenže do podchodů, do metra apod. musejí být nošeny v rukou, protože rampy či kolejnice pro ně tu nejsou a výtahy rovněž ne. Ani nejnovější tramvaje, trolejbusy a autobusy vyráběné v KLDR nejsou nízkopodlažní. Tuto vlastnost mají jen některé autobusy z Číny.
KIM IR SENOVO náměstí z Věže čučche, vpravo hotel Rjugjong
Poněkud nemístné mi připadají výlevy části zahraničních turistů, kteří jezdili do KLDR a na ulicích Pchjongjangu dávali najevo, jak jim to zde připadá ošklivé. Přitom o podobných panelových sídlištích dejme tomu v Praze nebo východním Berlíně by to neřekli a jistě se takto nerozčilují nad podobou měst v západní Evropě nebo v USA, kde je často vidět taková zchátralost, rozklad a nepořádek, jaký v KLDR nenajdete, nebo alespoň v turisticky přístupných částech Pchjongjangu ne.
Hezčí výhled na hlavní město než z Věže čučche jsem neviděl. Škoda, že ochoz není příliš prostorný a větší nápor návštěvníků si zde poněkud překáží. Mezi návštěvníky byli samí cizinci, jen naše skupina, to znamená osazenstvo asi dvou autobusů a nanejvýš ještě několika osobních vozů (nejvíce VIP cizinci měli k dispozici Mercedesy, samozřejmě s průvodcem a řidičem). Nebyl zde žádný návštěvník před naším příchodem ani po našem odchodu, a to ani při jedné z mých tří návštěv. Z toho je patrné, že Věž čučche je přístupná jen příležitostně a její návštěva pro místní není vůbec běžná a dostupná. Zatímco v Praze i jinde v naší zemi dostupnost památek a dalších zajímavých míst pro domorodce ztěžuje vysoké vstupné či nesmyslné bezpečnostní kontroly na Pražském hradě, v KLDR nejsou asi žádné přední pamětihodnosti volně a veřejně přístupné z důvodu vyhroceného kolektivismu, v němž zaprvé téměř nikdo a téměř nikdy nemůže a nesmí dělat nic samostatně, zadruhé všechny takové návštěvy jsou jen za odměnu.
Ale než budeme z českého pohledu kritizovat (severo)korejskou masovost, organizovanost a to, co se může jevit jako kolektivní hysterie, podívejme se napřed sami na sebe, na svou vlastní stádnost. Není to tak dávno, co se u nás lidé málem ušlapali u pražské zoologické zahrady, když byla znovu otevřena po první vlně covidu a sdělovací prostředky vyzývaly lidi, aby tam nechodili, protože tam bude nával… Několikrát už jsme zažili, jak ze dne na den 99,9 % lidí přestalo nosit respirátory i v davech a na místech, kde se to dál doporučovalo, jen proto, že „už se nemusí“, a mnozí z nich se obratem začali posmívat těm, kteří dál dělali to, co masa už nedělá, protože nemusí. Když se nošení nařídilo, alespoň zpočátku jej dodržovalo snad 99 % občanů, protože se muselo. Když se jen doporučilo, přes 99 % doporučení ignorovalo, protože se nemuselo. Skvělá liberální demokracie… Takových příkladů by se daly najít spousty.
Památník založení strany před zastavěním prostoru před ním
Ve výhledu z věže zaujal jistě nejen mou pozornost také Památník založení strany, asi jediný velký památník ve východním Pchjongjangu, nebo alespoň jediný takový veřejně známý. Jeho hlavní část tvoří 50 metrů vysoké vztyčené žulové ruce třímající srp, kladivo a štětec, symboly dělníků, rolníků a inteligence. Byl vztyčen k 50 letům od založení Korejské strany práce 10. října 1995. Ruce se vztyčenými pracovními nástroji obepíná kamenný kruh s vnějším průměrem 50 metrů (všimněme si čísel 50 ve výšce památníku i vnějším průmětu kruhu), sestavený z 216 žulových bloků, které v korejském formátu data symbolizují 16. 2., datum narození soudruha Kim Čong Ila, zatímco vnitřní průměr kamenného kruhu 42 metrů odkazuje na rok jeho narození 1942 (západní zdroje tvrdošíjně uvádějí 1941). Kruhový základ pomníku pak má průměr 70 metrů jako symbol tehdejšího výročí 70 let od založení Svazu za svržení imperialismu. Na vnější straně kruhu se skví heslo „Ať žije vůdkyně a organizátorka vítězství korejského lidu, Korejská strana práce!“ a na jeho vnitřní straně jsou umístěny tři bronzové reliéfy, z nichž jeden představuje antiimperialistický boj před založením strany, druhý symbolizuje harmonický celek vůdce, strany a mas a touhu po znovusjednocení a uskutečnění globální nezávislosti. O ní už se dnes nějak nemluví, asi protože Čína a Rusko jsou blíže než globální nezávislost.
Za památníkem stojí dva panelové domy s rudými fasádami, svým stupňovitým tvarem mající připomínat vlající rudé prapory, a na jejich střechách zříme heslo „Vždy vítězná“ (nebo doslova „Sto bojů – sto vítězství“), na každém jedno slovo.
Památník jsem vždy viděl jen z autobusu a nikdo z průvodců ani funkcionářů o něm nikdy nehovořil. Vícekrát jsem se setkal s tvrzením, že v posledních letech tento památník nechce KLDR cizincům ukazovat. Příčinou může být, že je snad až příliš impozantní a může na cizince působit příliš bizarně, ale pokud by to mělo být chápáno takto, nesměla by KLDR před světem prezentovat ani jiné významné památníky a vlastně skoro nic. Každopádně i v médiích KLDR a v jejích publikacích je památník v posledních letech velmi zřídka vyobrazen či zmíněn.
Pohled na Věž čučche přes řeku Tedong z KIM IR SENOVA náměstí
V roce 2020 proběhla naprostá degradace této impozantní stavby, když byl zastavěn park, spojující ji s Velkým památníkem Mansude na druhém břehu řeky Tedong, díky jehož existenci, tedy díky dlouhé a poměrně široké proluce v zástavbě, hleděly sochy velkých vůdců přímo na Památník založení strany.
Proluka byla zastavěna komplexem Pchjongjangské všeobecné nemocnice, což je jistě prospěšná a potřebná stavba, ale bije do očí, proč byla umístěna zrovna sem, aby zničila optické spojení nejvelkolepějšího památníku strany s nejvelkolepějším památníkem vůdců. Přinejmenším v optické rovině tím byla ideologii strany uštědřena pořádná rána. Pochybuji, že by si toho nikdo z místních nevšiml, i když nikdo samozřejmě nebude protestovat. (A co by se muselo stát, aby protestoval? To je právě úskalí nastoleného režimu. Dokud strana má vždy pravdu, i když jednou říká tak a podruhé naopak, pak nikdo ani necekne, i kdyby napříště nechala třeba zbořit Památník založení strany nebo Velký památník na Mansude. Vzpomeňme jen, jak tomu bylo u nás, když byl v roce 1955 pokojně vztyčen Stalinův památník v Praze na Letné a o pouhých sedm let později pod vedením stejné strany a většinou i stejných funkcionářů pokojně rozmetán dynamitem!)
Pikantní na celé věci je zvláště to, že stavba Pchjongjangské všeobecné nemocnice byla sice v březnu 2020 slavnostně a doslova bombasticky zahájena a poté mnohokrát medializována, ale její avizované dokončení do 75. výročí Korejské strany práce v říjnu 2020 nebylo nikdy zmíněno a dle všeho nebyla až dosud otevřena, i když její vnější konstrukce je dle dostupných snímků evidentně dokončena. Předpokládám, že slavnostnímu otevření a zahájení provozu brání absence vnitřního vybavení. Ať je tomu jakkoli, vedení KLDR se střelilo do nohy, když spojení dvou nejpřednějších památníků vlastních revolučních dějin nahradilo prázdnou nefunkční nemocnicí. Možná je to symbolické, jako náhrada revolučních tradic ukázkou vlastní současné neschopnosti. Korejská strana práce včetně svého generálního tajemníka, který stavbu slavnostně zahajoval a deklaroval termín dokončení, nikoli poprvé a nikoli naposled nesplnili slib a ukázali rozpor mezi slovy a činy. Nevadí, v příštích volbách stejně získá jednotná kandidátka opět 100 % hlasů.
Část tabulek organizací a osobností podporujících myšlenky čučche
Mluvě o památnících, v Pchjongjangu jsou i dva zasvěcené zahraničním bojovníkům za osvobození, a sice Památník osvobození nebo též Věž osvobození na úpatí Moranbongu naproti Mansude, věnovaný osvoboditelům severní poloviny Koreje v srpnu 1948 z tehdejší Rudé armády SSSR, a Památník přátelství neboli Věž přátelství na opačné straně vrchu Moranbong asi o 2 kilometry dále od centra města, zasvěcený čínským lidovým dobrovolníkům, kteří se účastnili v letech 1950-1953 Korejské války a dle západních zdrojů někteří setrvali na území KLDR až do roku 1958, přičemž dle různých odhadů jich zde padlo něco mezi 197 tisíci a 420 tisíci, což je značně široké rozmezí, z asi tří milionů nasazených. KLDR se o nich zmiňuje jen sporadicky, stejně jako o sovětské Rudé armádě, protože osvobození od japonských okupantů i vítězství nad americkými agresory a jejich spojenci prohlašuje za dílo vykonané vlastními silami toliko pod vedením vlastního velkého vůdce.
V mnoha knihách o dějinách země, dějinách strany nebo životopisech velkých vůdců nenalezneme o podílu zahraničních sil na osvobození či vítězství v letech 1945 a 1953 ani zmínku, a to již po dlouhé desítky let. Pokud jsou oběti sovětských a čínských vojáků připomínány, pak jen zcela nekonkrétně v rámci přátelství se současným Ruskem a Čínou. Korejci k památníkům sovětských ani čínských vojáků nechodí, květiny tam pokládají jen ruští a čínští diplomaté a korejští funkcionáři na společných akcích s nimi nebo někdy při významných výročích i samostatně, pokud je žádoucí potěšit Rusko a Čínu, což v posledních letech je. Jeden z průvodců mi tvrdil, že Památník osvobození je věnován padlým Číňanům, a divil se, že Sovětům. Vysokoškolák z Pchjongjangu a profesionální pracovník Korejského svazu společenských vědců. Takové je to tam se znalostí vlastních dějin a mezinárodních vztahů. Sám jsem oba památníky viděl jen zdálky, ani cizincům nejsou ukazovány zblízka, možná s výjimkou některých Rusů a Číňanů.
Soudruh KIM IR SEN během otevírání Věže čučche – fotografie v přízemí objektu
Přímo k bronzovému sousoší dělníka, rolnice a intelektuála před Věží čučche na nábřeží řeky Tedong, vysokému 30 metrů, jsem se dostal jen jednou, protože v ostatních případech na nábřeží probíhala instalace ohňostrojů k oslavě Dne slunce. Inspirace tohoto sousoší slavným moskevským sousoším Dělník a kolchoznice je zjevná.
Při slavnostních akcích se k odpalování ohňostrojů používají také boční balkóny věže, veřejnosti nepřístupné. V blízkosti dominanty stojí za pozornost také dvě fontány v řece Tedong, tryskající do výše 105 metrů (pro srovnání: Petřínská rozhledna měří 66 metrů).
Průvodkyně ve Věži čučche měly na sobě čoson-oty, a to postupně tmavě červeno-černý, růžovo-černý a černý s barevnými květinami. Také prodavačky suvenýrů v přízemí měly někdy čoson-ot a někdy kostýmek. Určitou kuriozitou byly veřejné záchodky vedle věže, do nichž se vstupovalo chodbou, v níž byla umístěna rozměrná fotografie velkých vůdců u Věže čučche. Na takovém místě to působilo trochu nepatřičně.
Blízko věže stojí další z dominant města, mezinárodní hotel Janggakdo na stejnojmenném ostrově. Je to největší fungující hotel v KLDR a většina cizinců zde pobývajících je ubytována v něm. Je méně vzhledný a považovaný za méně luxusní než hotel Korjo. Na střeše jeho budovy se rovněž nachází otočná restaurace. V tomto hotelu, spjatém s tragickým incidentem studenta Warmbiera, jsem osobně nebyl.
Výhled z Věže čučche ke Stadionu 1. máje (vlevo vzadu)
Další významnou stavbou, dobře viditelnou z věže a od ní, je Stadion 1. máje na ostrově Rungrado, jenž jsem viděl také jen zvenku. Je to druhý největší stadion na světě z hlediska kapacity (původně 150 tisíc diváků, později byla přestavbou sedadel snížena na 114 tisíc) a od svého vzniku v roce 1989 až do roku 2022 byl první (pro srovnání: velký stadion v Praze na Strahově má 56 tisíc míst k sezení).
Na tomto stadionu se konají velká masová tělocvičná představení, která KLDR proslavila snad po celém světě, kdy nejenže účinkující vytvářejí na hřišti svými těly různé obrazce a výjevy, ale totéž činí i diváci v hledišti synchronizovaným obracením barevných karet či spíše obdélníkových desek. Sám jsem taková představení viděl jen na filmových záběrech, ale něco podobného vlastně i naživo na manifestaci pracujících a masových tanečních slavnostech 15. dubna 2017.
Skvělý výhled z Věže čučche se naskýtá také na nedalekou ulici Čchangdžon na protějším břehu řeky. Jde o celý komplex výškových budov různých nezvyklých hranatých i zaoblených tvarů v centru města, z nichž nejvyšší mají asi 45 pater. Jsou v nich vesměs byty, a i když jsem slyšel fámu, že jsou neobydlené, náhodně za tmy rozsvícená okna svědčí o opaku. (Nepovažuji za pravděpodobné, že by z propagandistických důvodů někdo náhodně rozsvěcel okna v prázdných domech.) Ohledně bytů a interiérů rodinných domů v KLDR nicméně platí, že jich poměrně dost lze vidět v dokumentárních i hraných filmech a na fotografiích, ale běžný byt nikdo z cizinců navštívit nemůže, takže o podobě běžného bytu, jeho vybavenosti a jeho případné odlišnosti od medializované podoby nikdo „zvenku“ vlastně představu nemá. Nelze ani jednoznačně potvrdit, zda součástí výbavy každého bytu jsou obrazy velkých vůdců. V těch medializovaných tomu tak je.
Lukáš Vrobel před Věží čučche
*
Pokračování v další části.
