(Pokračování z 8. části. – Publikace v PDF ke stažení zde.)
Mangjongde, místo 10 tisíc výhledů a rodiště velkého vůdce
Na západním okraji Pchjongjangu leží Mangjongde, kdysi samostatná obec, kde se 15. dubna 1912 narodil velký vůdce soudruh Kim Ir Sen. Dnes jde o významnou součást hlavního města, z velké části tvořenou moderními sídlišti z 80. let s panelovými domy o výši až 30-40 pater, kam vede z centra města široká třída Kwangbok (Osvobození) s tramvajovou tratí. Za Palácem školáků Mangjongde odbočuje vlevo ulice s tratí k tramvajové vozovně a z ní ulice k Revoluční škole Mangjongde, kolem které vede k rodnému domu soudruha Kim Ir Sena.
Mezi zahraničními příznivci čučche v Mangjongde (vyčnívám zhruba uprostřed)
Revoluční škola Mangjongde je elitní vojenskou střední školou, určenou původně pouze pro děti padlých revolucionářů, později i pro děti významných stranických kádrů. Vypadá jako dost velká kasárna, ale plná dětí. Cizinec ji ale může vidět jen zcela zběžně a samozřejmě ji nemůže fotografovat. Kromě chlapecké Revoluční škola Mangjongde existuje i podstatně mladší dívčí Revoluční škola Kang Pan Sok, pojmenovaná podle vynikající vůdkyně ženského hnutí v Koreji a matky soudruha Kim Ir Sena (1892-1932).
Blízko památníku v Mangjongde stojí kolonie malých přízemních domečků v tradičním korejském stylu s prohnutými střechami, obklopená ovocnými stromy. Vypadá jako chatová osada, ale jsou to domky k celoročnímu bydlení. Jinde v hlavním městě jsem takové neviděl. Jsou stylizovány do dávnověku, ale rozhodně nejsou staré, jako ostatně téměř nic v severní polovině Koreje (a máloco v jižní) v důsledku strašlivé devastace za Korejské války.
Rodný dům velkého vůdce je tvořen souborem obytného domku, hospodářského stavení a kůlny se slaměnými střechami, obehnaným plotem ze slámy. Dnes stojí ve vzorně upraveném rozlehlém parku, jakoby na samotě, nedaleko novodobé budovy Revolučního muzea Mangjongde a několika dalších malých provozních budov památníku. Původní vzhled vesnice expozice v muzeu neukazuje a ani jinde jsem jej neviděl. Je pravděpodobné, že ani tady nezůstal za války kámen na kameni, jako v celém Pchjongjangu a skoro celé zemi, ale vesnice byla po válce ještě obnovena, protože prarodiče Kim Ir Sena zde žili až do své smrti v letech 1955 a 1959, což naopak expozice muzea uvádí. Je pravděpodobné, že při pozdější přestavbě na památník byla celá vesnice zbořena a zachován jen osamocený rodný dům, aby byla zdůrazněna jeho mimořádnost.
V obytné místnosti rodného domu jsou vystaveny barevné obrazy mladého Kim Ir Sena a jeho rodičů, vynikajícího vůdce protijaponského národně osvobozeneckého hnutí v Koreji Kim Hjong Džika (1894-1926) a vynikající vůdkyně ženského hnutí v Koreji Kang Pan Sok (1892-1932). (Korejky mají po celý život rodné příjmení, nemění jej podle manžela. S oběma velikány se zásadně nespojuje titulování „soudruh, soudružka“, patrně protože za jejich životů ještě nebylo v Koreji běžné a nepoužívali jej.)
Výhled z pavilonu na Mangjongde přes řeku Tedonggang k Pchjongjangské tepelné elektrárně
Před vstupem do rodného domu stojí dva veliké květinové věnce, na nichž je z květů vysázeno slovo „nesmrtelnost“. Prohlídka probíhá s průvodkyní a na vydlážděné ploše před rodným domem se pořádá hromadné fotografování a natáčení přítomných. V dost malém areálu rodného domu dochází při velkém počtu návštěvníků až k tlačenici, neumožňující soustředěnější poslech výkladu nebo prohlídku. Možné je vstoupit pouze na dvůr mezi staveními. Pouhé stoupnutí na schod některého ze stavení nesou průvodci velmi nelibě, stejně jako jediný krok na trávník.
Na místo a do jeho okolí proudí zvláště při výročích zástupy Korejců a za „normálních“ (předpandemických) časů i cizinců. Návštěva Mangjongde jako posvátného místa je součástí programu účastníků mnoha shromáždění z Pchjongjangu, na která přijíždějí delegáti a jiní vybraní občané z celé země. Jedná se o různé sjezdy, konference, vojenské přehlídky, dětské tábory apod. Viděl a vyfotil (to kupodivu nikomu nevadilo) jsem formaci dětí v tmavě modrých uniformách se zlatými knoflíky a čepicích s rudými hvězdami. Co je to za uniformy, mi nikdo neuměl nebo nechtěl říci. Stejné, ale olivově zelené nosí Dělnicko-rolnické rudé gardy (polovojenské ozbrojené síly, obdoba někdejších čs. Lidových milicí). Jejich dorost tvoří Mladé rudé gardy. Možná to byli jejich příslušníci. Jeden z hochů v popředí měl velmi dlouhé rukávy, přesahující přes ruce. Ještě do nich nedorostl. Když jsem ten snímek u nás zveřejnil, diváci si z toho dělali legraci.
Naše skupiny spřátelených cizinců vždy dovezly autobusy a automobily až téměř k rodnému domu. Jiné dopravní prostředky, nesouvisející s námi, jsem zde nikdy neviděl, z čehož soudím, že ostatní museli pěšky jít z větší dálky.
V blízkosti rodného domu se nachází studna, z níž vodu používal již velký vůdce a jeho rodina a patří tedy k bontonu se této vody napít, a to po jejím vytažení rumpálem z nehluboké studny a nalití do vydlabané tykve. Optimální hygiena to není. Chutná normálně, jako voda.
Krásným parkem se vzrostlými borovicemi a různými listnatými stromy a keři vede cesta do pavilonu s vyhlídkou přes řeku Tedong(gang) na sousední ostrov Konju(do), kde stojí pomník zničení americké obchodní lodi Generál Sherman v roce 1866, která ilegálně pronikla do korejských vod a plavila se po řece Tedong až na okraj Pchjongjangu, kde ji Korejci potopili a její posádku pobili.
Gloriet se střechou tradičního korejského tvaru, ale betonovou, poskytuje výhled i na Pchjongjang s mocně kouřícími komíny tepelné elektrárny, dominantami hotelu Korjo a ulice vědců Budoucnost (Mire) a poli a zahradami před městem. Podle výhledu z tohoto místa dostala lokalita svůj název, v překladu Deset tisíc pohledů.
Jedna z mozaik s výjevem z dětství soudruha KIM IR SENA
Pod návrším stojí mozaika znázorňující soudruha Kim Ir Sena v dětském věku, rozhlížejícího se z tohoto místa. Její schody jsou vděčným místem společných fotografií. Druhá s podobným výjevem se nachází přímo na vrchu. Na mnoha místech nejen zde, ale všude v KLDR jsou umístěny menší či spíše větší až obrovské mramorové tabule, často zasazené do betonového podstavce ve tvaru přírodního kamene, s vytesanou a rudou barvou zvýrazněnou popiskou o revolučních dějinách a významu místa. Tento popis je někdy uveden současným zápisem korejštiny vodorovně a zleva doprava, jindy však historickým způsobem zápisu svisle a zprava doleva.
Revoluční muzeum Mangjongde je plné obrazů a fotografií z dětství velkého vůdce v rodné vsi, ze života jeho rodičů a prarodičů a z jeho péče o své rodiště po osvobození vlasti. Je mezi nimi několik málo známých kolorovaných fotografií Kim Ir Sena s Kim Čong Ilem v dětském věku. Nechybí citáty všech tří velkých vůdců, vlastně nyní už jen dvou a jednoho váženého soudruha, a báseň velkého vůdce na oslavu Mangjongde. (Když se uvádí velký vůdce v jednotném čísle, je jím myšlen soudruh Kim Ir Sen, zatímco pokud se hovoří v jednotném čísle o velkém vůdci, kterým je myšlen soudruh Kim Čong Il a není uvedeno jeho jméno, nazývá se velkým generálem („widehan čangunimkesso“), kdežto s uvedením jména zásadně velkým vůdcem, přičemž v korejštině existují dva výrazy pro slovo vůdce, „surjong“ pro velkého vůdce (rusky „vožď“) a „rjongdodža“ pro velkého generála (rusky „rukovoditel“), ale v češtině je oboje „vůdce“, stejně jako v angličtině „leader“. Aby to nebylo tak jednoduché, děti nenazývají velké vůdce „soudruhy“, ale „generalissimy“, takže dítě, učitel nebo dětský pořad tituluje velké vůdce slovy „velký vůdce generalissimus…“ Do angličtiny se většinou „vůdci“ ani „soudruzi“ nepřekládají vůbec a Kim Ir Sen je v ní zván téměř výhradně „prezidentem“ (i když byl po značnou část svého vedení KLDR předsedou vlády a funkce prezidenta tehdy neexistovala) a Kim Čong Il předsedou (ač byl předsedou jen v čele Výboru národní obrany, zatímco v čele Korejské strany práce byl generálním tajemníkem) a ve starších překladech vůdcem (a ještě ve starších, z doby jeho života, váženým soudruhem).
Při jednom promítání dokumentárního filmu o revoluční činnosti soudruha Kim Ir Sena mi průvodce tlumočil z korejštiny do angličtiny každou zmínku o velkém vůdci slovy „prezident Kim Ir Sen“ (tedy on říkal anglicky Kim Il Sung, korejsky foneticky je to víceméně Kim Il Song, ale to už jsme se asi příliš zamotali) a jednou se přeřekl a řekl „velký vůdce soudruh“ a následně se opravil na „prezident“. Já jsem mu sdělil, že klidně může říkat „velký vůdce soudruh“, protože my to tak také překládáme a říkáme, ale on odvětil: „My musíme říkat »prezident«.“ Sloveso muset jinak Korejci velmi zřídka používali, a někdy bylo patrné, že se mu snažili diplomaticky vyhnout, stejně jako slovesu nesmět, aby to nepůsobilo na cizince negativně.
Mozaika velkého vůdce v dětském věku rozhlížejícího se z Mangjongde
Jména velkých vůdců se v korejských materiálech (i v jejich překladech) uvádějí se zvýrazněním vždy tučně (stejně jako jejich citáty) nebo větším písmem, případně oběma způsoby. Proto je tučně zvýrazňuji i já. Kromě toho se nikdy nerozdělují na konci řádku na slabiky, i když v případě jiných korejských jmen je to možné. Tato pravidla neplatila vždy, ještě v publikaci Stručné dějiny revoluční činnosti soudruha Kim Ir Sena, vydané pchjongjangským Nakladatelstvím cizojazyčné literatury česky v roce 1970 není jméno velkého vůdce zvýrazňováno a několikrát je na konci řádku rozděleno. Když jsem pro Společnost česko-korejského přátelství Pektusan připravoval vydání jejího občasníku a ještě jsem tato pravidla neznal, nechal jsem opakovaně jména velkých vůdců na konci řádku rozdělena. Nechali jsme natisknout stovky výtisků těchto časopisů černobíle a za přijatelnou cenu. Potom jsem nechal na žádost pracovníků velvyslanectví vytisknout několik kusů na lesklý barevný papír za účelem jejich zaslání do knihoven v KLDR. Cena v české tiskárně za tuto službu byla nehorázná. Když jsme požadované výtisky předali velvyslanectví, dostali jsme odpověď, ať si je vezmeme zpět, že být poslány do Koreje nemohou, protože jména velkých vůdců jsou na konci řádků rozdělena. Kdyby nám to sdělili už po černobílých výtiscích, mohli jsme si ušetřit velký výdaj a zbytečnou práci. Obávám se, že taková neschopnost v práci pražského velvyslanectví je jen odrazem celkového neefektivního řízení a fungování socialistické Koreje. U nás se tomu neprávem říká „turecké hospodářství“. Praxe však dokazuje, že turecké hospodářství funguje výtečně ve srovnání s KLDR…
Ale zpět do muzea. Jeden z průvodců přišedších s námi na začátku prohlídky okřikl nás, cizince, ať nefotografujeme. Nefotili jsme tedy. Až asi ve třetí místnosti řekla tamní průvodkyně, že fotografovat je povoleno. Průvodce „zvenku“ se potom omlouval, že to nevěděl a dodal, že „my nesmíme“. I toto byl výjimečný moment.
Ze tří návštěv Mangjongde jsem byl v muzeu jen jednou a na vyhlídce také jen jednou, jindy než v muzeu. Každá prohlídka nejen zde, ale na každém místě, kde jsem byl vícekrát, byla v něčem odlišná než ta předchozí nebo následující.
Vyhlídkový pavilon
Jednou z novodobějších dominant Mangjongde je Palác školáků, jehož hlavní budova vytváří svým tvarem sevřený půlkruh a symbolizuje náruč, objímající dítě. Na obou bočních křídlech jsou umístěny velké mozaiky rozjásaných dětí a mládeže, přičemž na levé z nich stojí s praporem Korejského svazu dětí na vrcholu Pektusanu. Před vstupem stojí velké bronzové sousoší dvojspřeží okřídlených koní čchollima táhnoucích dvoukolý vůz s rozjásanými dětmi. Okolí paláce s obrovskými panelovými domy, z nichž protilehlý má přes 40 pater (nemohu je přesně spočítat, protože spodní část je na snímcích schována za nižší stavbou před sebou), působí skutečně velkolepě. I když zástavba pamatuje konec 80. let, září bílou barvou a nezdá se být nijak omšelá, natož zchátralá.
Palác byl dokončen v roce 1989. V jeho vstupním sále je umístěna obrovská mramorová deska ve tvaru rudého praporu se zlatým rukopisem a podpisem soudruha Kim Ir Sena. Celková rozloha objektu je 214 tisíc m2 a podlahová plocha 105 tisíc m2. Uvnitř paláce se nachází více než 140 učeben a tělocvičen, které mohou pojmout až pět tisíc školáků denně při jejich mimoškolních aktivitách. Kromě učeben pro uměleckou praxi nechybí divadlo, tělocvična, bazén, knihovna, elektronická knihovna, sál pro počítačové hry, kino 4D simulace, areál pro výuku astronomie a sál s vycpanými zvířaty, která paláci věnovali velcí vůdci. Venku v areálu najdeme hřiště pro výuku řízení vozidel, studium i sportování, park, ubytovnu a zařízení služeb.
Palác byl obnoven v říjnu 2015 k oslavě 70. výročí založení Korejské strany práce. Podobné paláce pro školáky se nacházejí i v dalších místech země. (K významným stavbám hlavního města patří také Pchjongjangský palác dětí v centrálním obvodě, ten jsem ale viděl jen zdálky. Stojí před ním málo známé a málo zobrazované sousoší velkého vůdce se třemi dětmi a na každé jeho straně alej pěti bílých dětských soch, například chlapec salutující ve vojenské uniformě, děvče salutující v pionýrské uniformě či děti při tanci a sportu. Na střeše se skví mohutné heslo „Děkujeme maršálu Kim Čong Unovi“, běžné i na dalších objektech určených dětem a mládeži. Hesla tohoto typu se musí občas měnit, naštěstí jen jednou za generaci.)
Palác školáků Mangjongde. Pravé křídlo se v pohledu od příjezdu návštěvníků nevešlo do objektivu.
V nádherných prostorách paláce, který slouží rozvoji talentů školáků po jejich vyučování, nám malé soudružky předvedly své zpěvy a tance, gymnastiku, hru na tradiční korejský strunný nástroj kajagum, na moderní elektrické klávesové i strunné nástroje, společně s chlapci pak i kaligrafii, hru na harmoniku, míčové hry a skoky do vody. Viděli jsme také výuku fyziky a práce s počítačem. Všechny děti kromě těch sportujících nosily tmavě modré (ale děvčata zcela výjimečně i vínové) pionýrské kroje s rudými šátky (ale zřídka i bez nich) a s odznaky Korejského svazu dětí. S některými dětmi si cizinci pořizovali fotografie. Mladší děti z toho byly poněkud vyjevené, ale nesly to statečně. Zda a jak se zde vyučují cizí jazyky, to jsme neviděli, ale z dětí s námi nikdo nemluvil a učitelky vlastně také jen korejsky přes průvodce. S malými děvčaty si bylo možno i zatančit.
Na jednotlivých počítačích a hudebních nástrojích byly umístěny rudé štítky s informací, že tato zařízení jsou dary velkých vůdců. Stejně tomu bylo i na Kim Ir Senově univerzitě a ve Vědecko-technickém komplexu. Původ počítačů jsem nezaregistroval, ale zaujaly mě klávesnice výhradně v latince, na kterých se korejským písmem píše jen popaměti, což pro začátečníky musí být strastiplné. Traduje se, že KLDR má svůj vlastní operační systém místo Windows, ale nikdy nikde jsem takový neviděl, naopak všechny počítače fungovaly s neskrývanými staršími verzemi Windows a pokud byla k vidění plocha, byla vždy v základním nastavení bez změněného obrázku na pozadí.
Rozhodně zajímavé bylo vidět „korejský internet“, zdánlivě úplně stejný jako všude ve světě, s běžnou adresou v příkazovém řádku latinkou s koncovkou „.kp“, jenže když je tato adresa zadána do prohlížeče vně KLDR, nezobrazí se, a uvnitř se zase běžnému uživateli nezobrazí žádná adresa zvenku. Ani tento „vnitřní internet“ však patrně nemá velký počet uživatelů, mohu-li soudit z náznaků od průvodců, kteří vesměs o této otázce vůbec nechtěli mluvit nebo evidentně neříkali úplnou pravdu. Viděl jsem například domnělý internet v mobilu (encyklopedii) a až dodatečně jsem se dozvěděl, že se jednalo patrně o off-line aplikaci.
Žáci v Paláci školáků Mangjongde pracují na počítačích
Nad vstupními dveřmi jsou umístěny zlatě orámované rudé tabule, informující o návštěvách všech tří vůdců. Podobné pamětní tabule najdeme na mnoha objektech a místech celé země. Uvnitř objektu je umístěno mnoho fotografií z těchto návštěv. Tabule s daty návštěv vůdců se nacházejí i nade dveřmi do jednotlivých učeben, které poctili svou návštěvou. Na zdech visí také mnoho rudých a zelených tabulí (světle i tmavě) s citáty vůdců, zapsanými vodorovně i svisle. Běžnou výzdobou učeben, tak jako jinde, jsou obrazy slunečně usměvavých velkých vůdců. Často se používají tři, i když zobrazují jen dva vůdce. Vedle obrazů obou slunečně usměvavých velkých vůdců je umístěna s větší mezerou jejich společná fotografie na chodbě budovy Ústředního výboru strany. Naopak nikdy není vedle obrazů obou zvěčnělých vůdců či snad dokonce místo nich vystaven obraz vůdce současného.
V pestré výzdobě paláce jistě nejvíce zaujme ústřední sál s pavlačí, ze které se vstupuje do učeben v 1. patře. Jeho dominantou je model rakety Unha-3 i s odpalovacím zařízením vysoký přes obě patra od země až ke stropu. Za ní je umístěna rozměrná mozaika okolní horské krajiny. Tato raketa vynesla v roce 2012 na oběžnou dráhu pozorovací družici Země. Strop sálu představuje vesmír s planetami a velkými rudými hvězdami. Rudé hvězdičky zdobí také stěny některých chodeb. Na podlaze sálu je umístěn velký plastický obrys Koreje, vyvýšený asi metr nad zem v podobě tří „stolů“, z nichž jeden znázorňuje korejskou pevninu (samozřejmě bez demarkační linie) a dva další představují největší korejské ostrovy Čedžu(do) a Ullung(do), které jsou součástí Jižní Koreje. (Mimochodem, KLDR dlouhodobě vede kampaň proti Japonsku za příslušnost ostrůvků Tok ke Koreji, i když si na tyto ostrůvky činí nárok i Japonsko, jenže v KLDR se nikdo nedozví, že ostrůvky jsou ve skutečnosti obsazeny a kontrolovány státní mocí Jižní Koreje, tedy pro KLDR jsou nedosažitelnější než pro Japonsko.) Nechybí velká mapa zeměkoule a model pomníku stojícího před Vědecko-technickým komplexem. Z přízemí do patra vede kromě pevného schodiště i dvojice eskalátorů, ty však byly po dobu naší návštěvy uzavřené, dle způsobu zatarasení dlouhodobě až trvale.
Žačky hrající na elektronické hudební nástroje v Paláci školáků Mangjongde
V Mangjongde jsem v dubnu 2018 navštívil také Pchjongjangské cirkusové divadlo. V něm delegáti přátelství zhlédli část probíhajícího 31. jarního festivalu přátelství – vystoupení akrobatů z Ruska, Běloruska, Thajska a Singapuru. Představení kromě cizinců, spřátelených i komerčních, sledovalo i mnoho Korejců, včetně Korejek v pestrobarevných čoson-otech. Obrovské hlediště pro několik tisíc lidí nebylo zcela zaplněné. Osobně bych samozřejmě mnohem raději viděl akrobatická vystoupení umělců z KLDR, tuto možnost jsem však měl jen prostřednictvím filmu.
Cirkusové divadlo je plné naleštěného mramoru a vypadá spíše jako chrám než jako cirkus. Nechybí bronzová socha artistky žonglující obručemi na jednokolce a další cirkusové motivy. Rudé tabule se zlatým písmem nad vstupem uvádějí, že velký vůdce soudruh Kim Ir Sen navštívil Pchjongjangské cirkusové divadlo sedmkrát v letech 1989–1993, velký vůdce soudruh Kim Čong Il čtyřikrát v letech 1989–2010 a vážený nejvyšší vůdce soudruh Kim Čong Un jedenkrát v roce 2010.
Pro představu o akrobatickém umění KLDR doporučuji velmi pěkný koprodukční film KLDR / Belgie / Spojeného království (což je naprosto ojedinělé, nevím o jiném koprodukčním filmu KLDR se západními státy) z roku 2012 „Soudružka Kimová bude létat“ („Comrade Kim Goes Flying“). Film o mladé venkovské strojvůdkyni důlní lokomotivy, která se rozhodne stát cirkusovou akrobatkou, což se jí nakonec za cenu velkého úsilí a odříkání povede, je také jedním z mála filmů z KLDR, které byly uvedeny i s českými titulky, v tomto případě na Febiofestu 2014.
Pchjongjangské cirkusové divadlo
Před cirkusem se nachází velká asfaltová plocha pro parkování autobusů a automobilů návštěvníků. Okolní navzájem odlišné výškové budovy zajímavých tvarů asi z konce 80. let mají více než 30 pater a vypadají opravdu velmi pěkně a udržovaně (ale neviděl jsem je zblízka ani zevnitř). Doufám, že se nezakládají na pravdě západní pověsti o častých výpadcích elektřiny, protože bez výtahů by v takových domech bydlet ve většině pater bylo skutečně krušné a starší nebo nemocní lidé by tam byli fakticky uvězněni. Za tmy svítící okna svědčila o tom, že elektřina funguje (svíčky to opravdu nebyly).
Jak se žije v takovém pchjongjangském paneláku, přibližuje film z roku 1996 „Dvě rodiny v Heun-dongu“(„Two Families in Haeun-dong“), dostupný s anglickými titulky. Jde o drama o rodinách dvou vědců, žijících vedle sebe v panelovém domě, jejich pracovním životě a rodinných a sousedských vztazích. První z nich věnuje mnoho pozornosti své práci a zanedbává rodinu, která se mu rozpadá, což je sousedy ostře kritizováno. Druhý se naopak soustředí jen na spokojený rodinný život. Všichni nakonec pochopí, že i když spokojený rodinný život je důležitý, na prvním místě je práce pro celou společnost, pro stranu a velkého generála. Vědec bojující za posílení soběstačnosti socialistické vlasti v metalurgickém průmyslu v době zostřených imperialistických sankcí je po dlouhodobé vyčerpávající práci nakonec úspěšný a je po zásluze oceněn a pochopen svými sousedy i manželkou.
Film ukazuje takový kolorit jako poslouchání manželských hádek sousedy za dveřmi (v hotelu byly mimořádně tenké dveře a bylo přes ně slyšet snad vše, v bytových domech to asi bude podobné), ale i výzvu jednomu z hlavních hrdinů, aby se odstěhoval, odkud přišel, pokud neumí vycházet s manželkou.
Pseudohistorické domky v tradičním korejském stylu v Mangjongde
Manželství má v KLDR velký význam, ve věku od třicátníků výše žijí v manželství téměř všichni občané a rozvodů je naprosto nepatrné množství. Kromě prostituce je ilegální i pornografie a nejsou tolerovány sexuální menšiny či úchylky. Běžné nejsou ani předmanželské partnerské vztahy, alespoň ne ty veřejně proklamované, i když v jednom a jediném případě jsem se setkal s konstatováním jedné z mladých svobodných průvodkyň, že má přítele (boyfriend) v jednom z mladých průvodců. Jakým způsobem se k sobě chovala tato milenecká dvojice dospělých lidí, to bylo na naše poměry skutečně neobvyklé. Maximálním výrazem jejich vzájemné náklonnosti bylo, že on se jí dotkl konečků vlasů a ona se usmála. Tak se tam na veřejnosti chovají boyfriend and girlfriend. (Nechám na posouzení čtenáře, do jaké míry je to pokrokové a do jaké míry je to jen zakonzervování stavu, který panoval i u nás asi do 50. let minulého století…)
Nechci uvádět jejich jména ani podrobnosti, ale ona byla i na tamní poměry skutečně výstavní a cizinci na ní mohli oči nechat (místní jistě také, ale ti to většinou nedávali tak najevo), výjimečná atypickým účesem a odíváním, které se v našich poměrech vyskytuje už jen v umění a paumění, které nebudu konkretizovat. Přál bych si, aby se jim vztah vydařil a žili šťastně a spokojeně, i když se o jejich dalším osudu při tamním současném režimu už asi nic nedozvím.
Bytový dům v Mangjongde
Píše o vlasech, musím konstatovat, že často tradovaná legenda o několika málo povolených typizovaných účesech se nezakládá na pravdě. Jak vidíme na různých fotografiích a ve filmech, kadeřnictví sice mají tabule s vyobrazenými střihy, z nichž si zákazník vybere (což je velmi praktické) a je možné, že jiné typy účesů neprovádějí, nicméně viděl jsem osobně nebo na snímcích několik lidí, poměrně výrazně se od těchto centralizovaných předloh odlišující. Tolerovány ale nejsou výstřelky typu nepřirozených barev, dredů nebo „čír“, extrémní délky vlasů, vyloženě ženských typů účesů u mužů a naopak. Zatímco šediny je běžné až do velmi vysokého věku skrývat barvením vlasů načerno, přirozeně vzniklý úbytek vlasů včetně pleše se nezakrývá.
Obyvatelé jsou organizováni v sousedských jednotkách, inminbanech, ale o jejich fungování je jen málo potvrzených zpráv. Zprávy z KLDR o nich neuvádějí vlastně nic než to, že existují. Mělo by jít o souhrn obyvatelstva jednoho vchodu velkého bytového domu, případně jednoho bytového domu nebo několika menších domů v oblasti. Vedoucí sousedské jednotky je něčím jako domovním důvěrníkem (spíše domovní důvěrnicí) za socialismu u nás.
O běžném životě v KLDR se v zahraničí (a na jihu) traduje mnoho více či méně bizarních a neuvěřitelných zvěstí. Myslím, že skutečnost je mnohem všednější, než by chtěli vidět různí hledači senzací. Bohužel ze zdrojů KLDR nelze o mnoha oblastech běžného života téměř nic potvrdit ani jednoznačně vyvrátit (pokud za vyvrácení nepovažujeme to, že o něčem se oficiálně neinformuje, tedy to neexistuje). Chápu, že by nemělo smysl, aby korejská propaganda reagovala na každý výmysl nebo zkreslené tvrzení, které se ve světě o KLDR rozšíří, ale neinformování v tomto směru téměř o ničem vytváří prostor pro mnoho spekulací. Pokud by přece jen alespoň na nejčastější pověsti využívané k hanobení a démonizaci KLDR ve světě domácí propaganda reagovala a snažila se je vyvracet a objasnit skutečnost (nebo alespoň přinášet oficiální vysvětlení a výklad skutečnosti), domnívám se, že by to bylo účinnější než cenzura mlčením, kvůli které země zůstává pro cizince záhadným a většinou poněkud obávaným „poustevním královstvím“.
Před Pchjongjangským cirkusovým divadlem
Jedno z nejběžnějších tvrzení, zdroji z KLDR nikdy nepotvrzené (ale ani nevyvrácené a jinak nekomentované, pokud vím), hovoří o kastovním systému songbun (nezaměňovat s politikou songun). Tato tvrzení a různé souvislosti s nimi, včetně údajného trestání tří generací, nechci rozebírat a mohu jen uvést, že s jakýmkoli náznakem existence čehokoli takového jsem se v KLDR nesetkal. Je ale pochopitelné, že politicky nejaktivnější a nejangažovanější občané, nejvzornější pracovníci nebo potomci předních revolucionářů a významných funkcionářů mají výhody oproti ostatním, a těžko by tomu mohlo být jinak. Proč by například nové byty měli dostat lidé náhodně vylosovaní než nejlepší pracovníci, ať už v průmyslu, zemědělství, službách nebo stranickém a státním aparátu? Bylo by to spravedlivější?
Snadno by se mohlo říci, že být něčím potomkem není žádná zásluha, ale bránit potomkům významných osobností v přístupu k vedoucím funkcím, lepšímu vzdělání a různým materiálním výhodám jen proto, aby to nezavánělo nepotismem, to by také nebylo zcela spravedlivé.
Bydlení v KLDR je oficiálně bezplatné. Bohužel s tímto propagandistickým tvrzením nebyli seznámeni ani všichni Korejci, se kterými jsem měl možnost hovořit, takže jsem se setkal i s konstatováním, že za bydlení se platí. Ostatní to pak mátlo, že v tak základní věci někdo z nich tvrdí tak a jiný opak, a nikdo mi nebyl ochoten vysvětlit, jak to ve skutečnosti je. Každopádně, byty a domy jsou přinejmenším dle oficiálních tvrzení přidělovány bezplatně. Proslýchá se, že to je spojeno s korupcí, kdy jistá část obyvatelstva si za tuto bezplatnost něco zaplatí, ale to nemohu posoudit. Pravdou je, že sjezdy a zasedání Ústředního výboru Korejské strany práce a jednání jeho politbyra se opakovaně zabývají bojem proti korupci, což svědčí o tom, že tento problém existuje a není zanedbatelný. Zveřejněná kritika je však velmi neadresná a chybějí informace o způsobech řešení problému a případných vinících a trestech.
Na třídě Kwangbok v Mangjongde
V přidělených bytech a domech, které nejsou v osobním vlastnictví, ale patrně ve státním, komunálním, podnikovém nebo družstevním (mimochodem ohledně vlastnictví čehokoli nelze v KLDR zjistit prakticky nic), se platí minimálně za energie, možná i nájem nebo nějaká jeho obdoba, každopádně oficiálně je bydlení bezplatné. Podobných rozporů je v této zemi mnoho. Každopádně, bydlení je zajištěno přinejmenším v Pchjongjangu, ale jistě i dalších velkých městech a již i na mnoha místech venkova na poměrně vysoké úrovni ve srovnání s většinou zemí světa, zvlášť s rozvojovými zeměmi. Nejsou zde žádné slumy, žádné chudinské čtvrti.
Odpůrci tohoto tvrzení jistě namítnou, že jsem je jen neviděl, nicméně velkou část Pchjongjangu jsem poměrně dobře viděl z různých vyhlídkových míst i během projíždění města autobusem a po ničem takovém skutečně nebylo ani památky. (Neviděl jsem téměř celý východní Pchjongjang, považovaný za méně výstavní než západní část města, jen jeho část z Věže čučche.) Stejně tak jsem neviděl žádné žebráky, bezdomovce, povaleče, vandaly (ani následky jejich činnosti), opilce ani chudě, vyloženě sešle a zanedbaně vypadající lidi. Kdo z cizinců tvrdí, že tam jsou, zpravidla to nemůže ničím doložit. Musím však uvést, že jsem si všiml, že mnoho starších lidí má zuby ve velmi žalostném stavu, a to i v Pchjongjangu, tedy se zubní péčí to jistě není valné. Na venkově jsem viděl po jedné noze skákat zraněného vojáka se zavázanou nohou, možná zlomenou, ale bez berlí. To působilo dost tristním dojmem, aby byl to jen jediný případ.
Na některých místech jsem viděl starší lidi, jistě penzisty, sedět před panelovými domy na zemi a brát paduk, korejské šachy, nebo jen tak sedět (ne na lavičkách, ty tam nebyly, ale na čem se dalo) a vyhřívat se na sluníčku, nebo u řek postarší rybáře (ale možná i mladší, viděl jsem je jen letmo) lovit ryby. Oficiálně pobírají starobní důchody muži od 60 let a ženy od 55 let, alespoň nezaznamenal jsem novější oficiální údaj než tento, zmíněný např. v knize „Panorama of Korea“ (Nakladatelství cizojazyčné literatury, Pchjongjang 2017). Předpokládám však, že ve skutečnosti byl věk pro odchod do penze zvýšen, jistě z podobných příčin jako u nás, tedy stárnutí populace a souvisejících hospodářských důvodů. Slyšel jsem z korejského zdroje, že nyní muži chodí do penze v 65 letech. Zdá se však, že ve skutečnosti pracuje i mnoho lidí ve výrazně vyšším věku, protože je to pro ně finančně podstatně výhodnější (jako u nás). Stát deklaruje zajištění bezplatné péče o lidi důchodového věku, kteří nemají děti ani příbuzné, kteří by se o ně postarali. V posledních letech byla zveřejněna řada reportáží z nových nebo modernizovaných domovů důchodců, ale převažuje praxe, že se o lidi v důchodovém věku starají děti nebo další mladší příbuzní.
Třída Kwangbok v Mangjongde
Připadá mi, že na nejprestižnější místa města jako je Kim Ir Senovo náměstí a hlavní třídy v centru včetně ulice před hotelem Korjo chodí jen samí vzorně upravení a dobře oblečení lidé, ale i kdyby tam ostatní nesměli nebo se to pro ně prostě jen neslušelo, nebylo by možné v celém třímilionovém velkoměstě utajit před cizincem po více než tři týdny pobytu výskyt žebráků a bezdomovců, natož kdyby zde byli běžní. Srovnejme to se záplavou takových lidí ve velkoměstech Západu, Jižní Koreje, ale v nezanedbatelné míře i naší země.
Při jedné cestě z Mangjongde se část delegátů přátelství zastavila u Paláce tchekwondo, světoznámého korejského bojového sportu (anglickou transkripcí taekwon-do). Palác je jedním z mnoha sportovních zařízení hlavního města, ukazující důraz celé země na fyzickou zdatnost svých občanů. Před budovou stojí mohutná sorela bronzová socha zápasníka tchekwondo. Afričtí soudruzi u ní pózovali, předvádějíce bojové umění. Působilo to dost efektně a internacionalisticky. Slyšel jsem, že údajně někteří Korejci hledí na Afričany a obecně černochy skrz prsty. Nevím, co je na tom pravdy, ale vím, že se na ně rasisticky dívají někteří čeští „komunisté“. Na mě působili Afričané v Koreji velmi sympaticky. Bylo by zajímavé znát blíže jejich pocity z návštěvy této země. Zatímco Češi a velká část Evropanů si odtamtud odváží dojmy, že země je hrozivě zaostalá, Afričané a jiní příslušníci národů rozvojových zemí se tam nejspíš cítí jako v ráji na zemi a v daleké budoucnosti ve srovnání s bídou a rozkladem svých domovin. (A to tam samozřejmě z takových zemí jezdí jen ti bohatší a lépe postavení, vlastně jejich elita, ostatní by si to nemohli dovolit.)
Palác tchekwondo
V roce 2019 byla zavedena povinná výuka tchekwonda na základních a středních školách. Nelze si ale dělat iluze, že by všichni občané byli všestranně fyzicky zdatní. Když jsme při sportovních hrách měli skákat přes švihadlo, zkoušeli to i mladí Korejci a Korejky z řad průvodců, a plynně přeskakovat švihadlo dokázala jen jedna. Tím neříkám, že já to umím, ale já nemachruji tolik, jako oni.
V Mangjongde poblíž rodného domu stojí také neomítané bytové domy z tvárnic, asi sedmipatrové, takže na poměry hlavního města spíše nižší. Svými ne moc pohlednými fasádami připomínají zástavbu někdejšího SSSR nebo naše průmyslové objekty z první republiky. Podobné několikapatrové neomítané domy jsem viděl i na venkově. Boční ulice jsou běžně jen prašné, nezpevněné. Vzduchem vede sem a tam spousta drátů na sloupech.
Kolem Paláce tchekwondo leží několik dalších sportovních zařízení, mezi nimi stadion Sosan pro 25 tisíc lidí z roku 1988, nad nímž se tyčí o rok mladší hotel Rjanggang se 330 pokoji. Dobu své největší slávy oblast prožila během 13. světového festivalu mládeže a studentstva v červenci 1989, kdy tam ještě jako přátelé byli početně zastoupeni i Češi a Slováci. Tento festival byl však jen slabou náhradou za letní olympijské hry v Soulu 1988, jejichž spolupořádání mezi KLDR a Jižní Koreou se nepodařilo dohodnout a KLDR potom tuto olympiádu bojkotovala, zatímco ostatní socialistické státy kromě Kuby (a Albánie, která ale nejezdila nikam) se na ni vykašlaly a klidně v Soulu soutěžily, i když ještě v té době Jižní Koreu jako stát neuznávaly.
Nad celou oblastí mohutně dýmá Pchjongjangská tepelná elektrárna. Po cestě do centra města je vidět výstavba stále dalších nových obrovských bytových domů až se 40 poschodími. Zbývající poválečné domy s přízemím a čtyřmi patry se pod nimi dost žalostně krčí, i když jsou pěkně udržované a vzhledově působí stále pěkně a domnívám se, že z historického a kulturního hlediska by bylo žádoucí alespoň část takové zástavby zachovat.
Mozaika velkého vůdce na třídě Kwangbok
*
Pokračování v další části.
