(Pokračování z 12. části. – Publikace v PDF ke stažení zde.)
Vojenská přehlídka
a (ne)setkání se soudruhem KIM ČONG UNEM
15. dubna 2017 se konala vojenská přehlídka ke 105. výročí narození velkého vůdce soudruha Kim Ir Sena, tedy ke státnímu svátku Dni slunce. Ten je považován za největší národní svátek společně se Dnem zářící hvězdy, výročím narození velkého vůdce soudruha Kim Čong Ila (16. února).
Byla to sobota a díky státnímu svátku se nepracovalo, jinak jsou soboty v KLDR pracovním dnem. (Oficiální zdroje hrdě uvádějí, že je zavedena osmihodinová pracovní doba, ale nikdy nezmiňují počet pracovních dní v týdnu.) Slyšel jsem, že u příležitosti největších státních svátků bývají před svátkem nebo po něm ještě jeden nebo dva volné dny navíc, jež ale nejsou vyznačeny v kalendáři a vyhlašují se jednorázově.
KIM IR SENOVO náměstí s nasvícenými obrazy velkých vůdců
KLDR má zhruba 20 státních svátků; v jejich stanovení dochází průběžně k drobným změnám. Na každý měsíc tak připadá alespoň jeden svátek. Kromě politických svátků spjatých s novodobými dějinami země (založení Korejské strany práce, založení KLDR, osvobození od japonských okupantů, vítězství v Korejské válce, Den socialistické ústavy…) jde i o svátky lidové (Nový rok, lunární Nový rok, svátek odchodu zimy Čchungmjung, svátek sklizně Čchusok…) a mezinárodní (Mezinárodní den žen, Svátek práce, svým způsobem i Den matek, který je však v KLDR svátkem 16. 11. s odkazem na projev Kim Ir Sena o úkolech matek ve výchově dětí z roku 1961, na rozdíl od mezinárodního Svátku matek druhou květnovou neděli). Kromě nich existují pracovní významné dny, jichž je také přibližně 20.
Ke svátkům ani významným dnům nepatří narozeniny soudruha Kim Čong Una 8. ledna a v posledních letech nejsou na rozdíl od dřívějška zmiňovány, natož oficiálně oslavovány. Dosud neexistuje ani oficiální informace, ve kterém roce se vážený soudruh generální tajemník narodil, alespoň jsem ji ve zdrojích z KLDR nikdy nezaznamenal. Lze předpokládat, že hlavním důvodem je poměrně nízký věk nejvyššího představitele ve srovnání s ostatními vedoucími funkcionáři (nejen doma, ale i ve světě), což by nepůsobilo dostatečně uctivě, zvlášť při tradiční korejské úctě ke věku. Anglická verze Wikipedie tvrdí, že KLDR oficiálně uvedla rok 1982, což by bylo logické a propagandisticky výhodné, protože léta narození velkých vůdců jsou 1912 a 1942 (druhý letopočet je západními zdroji zpochybňován, skutečný je prý 1941), takže by to bylo „v linii“. Sám jsem viděl už před několika lety jeden stručný životopis Kim Čong Una, začínající větou, že „se narodil 8. ledna“, bez letopočtu. Jiné životopisy začínají jeho absolvováním Kim Ir Senovy vojenské univerzity (nezaměňovat s Kim Ir Senovou univerzitou, již vystudoval Kim Čong Il) a jiné zmiňují až jeho zvolení do nejvyšších stranických a státních funkcí a udělení hodnosti maršála. O údajném pobytu a studiu váženého soudruha ve Švýcarsku se v KLDR samozřejmě nic neví a jsem přesvědčen, že takovému tvrzení by tam skoro nikdo nevěřil, z toho velká většina naprosto upřímně.
Bezmála každoročně, ale výjimečně i dvakrát do roka se v KLDR konají vojenské přehlídky, většinou doplněné velkými masovými manifestacemi. Nejsou pořádány každoročně ve stejném termínu, nýbrž u příležitosti největších svátků, výročí či aktuálních událostí (sjezd strany) v daném roce. Osobně jsem měl tu čest být přítomen jediné vojenské přehlídce 15. 4. 2017, protože při mých dalších dvou návštěvách se vojenské přehlídky ke Dni slunce nekonaly.
Mozaiky velkých vůdců u KIM IR SENOVA náměstí
Účast v publiku na vojenských přehlídkách je vyhrazena několika tisícům lidí dle kapacit tribun. Mým odhadem je to asi 7 tisíc. Tyto slavnostní akce nejsou přístupny komerčním turistům, nýbrž jen čestným hostům, takže je z cizinců vidělo skutečně málo lidí. Kromě hostů z delegací přátelství nebo cizích diplomatů k nim patřilo i několik málo zahraničních novinářů z předních světových tiskových agentur.
Dějištěm vojenských přehlídek, manifestací pracujících a podobných ústředních a celoměstských slavnostních shromáždění je Kim Ir Senovo náměstí v centru města u řeky Tedong(gang), založené hned na počátku poválečné obnovy města v roce 1954, ústřední a největší náměstí Pchjongjangu a vlastně jediné pojmenované náměstí, o kterém vím. (Žádné náměstí ani jiné veřejné prostranství nenese jméno Kim Čong Ila, ani jsem nikdy neslyšel o veřejném prostranství pojmenovaném po některém z velkých vůdců jinde v KLDR.)
Dominantou náměstí je Velká lidová studovna, mohutná stavba se střechami v tradičním korejském stylu otevřená v roce 1982 u příležitosti 70. narozenin velkého vůdce. S jejím vznikem je spjata revoluční anekdota, že název prosadil velký vůdce, který zakázal nazvání stavby Kim Ir Senovou studovnou (česky bychom budově tohoto určení řekli spíše knihovna).
Pod palácem směrem k náměstí stojí hlavní tribuna. Protože Velká lidová studovna stojí na návrší, na horní tribunu pro nejvyšší stranické a státní představitele se vstupuje přímo (možná dokonce bezbariérově) mostem z ulice dělící studovnu od tribun. Na níže umístěné tribuny pod ní se chodí také zadem, ze strany studovny, ale z níže položené druhé ulice, do níž zajíždějí i autobusy a další vozy přivážející účastníky. V době konání vojenských přehlídek a souvisejících manifestací je přístup sem možný pouze přes přísné bezpečnostní kontroly. Diváci nesmějí mít u sebe fotoaparáty ani jiné záznamové prostředky. Naopak mimo konání těchto akcí je náměstí volně přístupné bez kontrol, na rozdíl třeba od náměstí Nebeského klidu v Pekingu.
Byl jsem se sem jednou s průvodcem pěšky projít z hotelu. Náměstí bylo takřka liduprázdné, jen ulicí procházející jeho středem projížděly trolejbusy a nemnoho dalších vozidel. Začínalo se šeřit a obrazy velkých vůdců, tehdy umístěné na budově tribuny (v roce 2020 byly přemístěny na budovu studovny) byly působivě slunečně nasvětleny. Nechal jsem se u nich průvodcem vyfotografovat a zvedl při tom ruku se zaťatou pěstí jako revoluční pozdrav. Nejprve pravou, ta směřovala směrem k obrazům, tak to nebylo průchozí, a pak tedy levou, to už prošlo, ale stejně se mě průvodce podezřívavě ptal, co to znamená. Vysvětlil jsem mu to a říkal jsem si, vy přece zvedáte pěsti na masových shromážděních každou chvíli, tak čemu se divíš… Ale je faktem, že sólo u obrazů velkých vůdců tak oni nečiní.
KIM IR SENOVO náměstí z balkónu Velké lidové studovny
Velkou lidovou studovnu jsem navštívil také v dubnu 2017, kdy nám v jejím sále byly promítnuty dokumenty o rozvoji služeb, obnově povodněmi postižených oblastí, obraně země a dalších úspěších současného budování. Také nám tam byla představena nově vydaná kniha o KLDR soudruhy z Novinářského fóra Nepál – KLDR. Po skončení akce jsme se potěšili výhledem na Pchjongjang z ochozu paláce. Celé náměstí odtud bylo jako na dlani.
Budova má krásný vstupní sál s vysokými mramorovými sloupy a nádhernými obrovskými skleněnými lustry. Během programu v knihovně jsem si byl odskočit na toaletu a měl jsem na krku fotoaparát, samozřejmě jen proto, že jsem předtím fotografoval v sále, mimochodem zajímavě osvětleném starými obdélníkovými zářivkovými tělesy seskupenými do kruhu. Vedoucí průvodců šel na toalety se mnou a předstíraje močení mě zjevně hlídal, abych tam nefotografoval. Byly tam totiž původní „turecké“ záchody, sice na letmý pohled čisté a nebudící pohoršení, ale přece jenom z mezinárodního hlediska ne příliš reprezentativní. Naštěstí jsem jejich služeb nepotřeboval využít. Byly odděleny přepážkami se dveřmi, což například v zemích bývalého SSSR nebylo a leckde asi dosud není obvyklé. V hotelu a na ostatních nám dostupných místech byly záchody evropského typu. (Ale nikde nebyla štětka k jejich čištění, to jen tak pro zajímavost. A když už jsem u tohoto diskrétního tématu, jistě nejen mě vrtá hlavou, jak řeší svou potřebu více než milion účastníků masových akcí na náměstí, trvajících společně s příchodem, odchodem a přípravou určitě půl dne. Většinou asi nijak, tedy musí být dostatečně uvědomělí, aby to nepotřebovali. My jsme byli mimo hotel jen asi čtyři hodiny a naštěstí jsme tuto otázku řešit nemuseli.)
Čestní hosté na tribunách byli na místo přehlídky svezeni asi 130 autobusy (což odpovídá kapacitě 5 850 lidí), ty je vyložily u tribun a odjely zaparkovat na velké parkoviště u nedalekého Paláce shromáždění Mansude, kam jsme k nim po akci šli pěšky. Na cestě z náměstí na toto parkoviště stály stánky, kde nalévali zdarma do kelímků nápoj, připomínající chutí něco mezi kávou a čajem. Na různých plochách rozlehlého vrchu Mansude parkovalo také mnoho vojenských autobusů, většinou nám dobře známých modro-bílých starých československých Karos C 734. Viděl jsem jich několik desítek, ale protože jsme nemohli na tuto akci mít s sebou fotoaparáty, vyfocenou mám jedinou od Muzea vítězné Vlastenecké osvobozenecké války.
Když není přehlídka, jezdí po KIM IR SENOVĚ náměstí trolejbusy
Zajímavější je, jak se dostali na místo a zpět účastníci asi milionové manifestace pracujících, následující ihned po vojenské přehlídce. Předpokládám, že většinou pěšky. V době konání přehlídky totiž nejezdily v centru města tramvaje ani trolejbusy a jejich troleje byly svěšeny, aby nebránily v průjezdu velké vojenské techniky. Někdy byly jen převěšeny z místa nad ulicí ke sloupům držícím trolejové vedení nebo dokonce ke stromům. Na náhradní autobusovou dopravu nebylo pomyšlení, nic takového zřejmě v KLDR vůbec neexistuje, nebyly by na ní vozy a patrně ani pohonné hmoty. Metro snad jezdilo. Žádné běžné civilní autobusy pro svoz obyčejných manifestujících jsem neviděl. Po skončení manifestace jsem viděl, že na některých zastávkách čeká na městskou dopravu obrovský dav lidí. Davy na zastávkách, jaké z Česka neznáme, tam ale někdy bývají i mimo pořádání masových akcí.
Měli jsme tu čest být téměř ve střední části balkónů hlavní budovy s tribunami. Kromě ní jsou tribuny ještě u budov po obou stranách náměstí, tedy celkem ze tří stran, zatímco čtvrtá strana přechází v nábřeží řeky Tedonggang. Když se konal obrovský koncert s 10 tisíci účinkujícími k 70 letům Korejské strany práce v říjnu 2015, bylo na řeku naproti náměstí zakotveno veliké plovoucí pódium a diváci sledovali představení z náměstí směrem na řeku.
Budovy na náměstí a v jeho nejbližším okolí slouží státní správě, kromě které je zde umístěno Korejské ústřední historické muzeum a Korejské muzeum umění, v nichž jsem nebyl. Střechy obou muzeí nesou na střeše velké revoluční motivy a hesla na betonových deskách, z druhé strany podepřených železnými konstrukcemi. Podklad je na svém místě už desítky let, ale motivy a hesla jsou v průběhu let upravovány. S étosem hlavního města je asi nejvíce spojen motiv partyzánského trubače se samopalem, troubícího k útoku pod štíty hory Pektusan. Jde o vyobrazení části sousoší z Velkého památníku Samdžijon ve stejnojmenném okrese na severu země přímo pod Pektusanem, kde jsem bohužel též neměl možnost být. Tak jako v uvedeném sousoší, tak i v motivu na náměstí byl trubač původně vyveden v bílé barvě a mnohem menší postavy útočících partyzánských bojovníků pod ním v barvě černé. Později dostal trubač na střeše na náměstí přirozené barvy, tedy byl v zelené uniformě, ale zůstal tam na mnoho let sám. Až asi v roce 2020 mu byli spolubojovníci navráceni a celý motiv byl upraven do původní černobílé podoby.
KIM IR SENOVO náměstí přímo za mnou v pohledu z Věže čučche
Zatímco partyzánský motiv zaujímá střechu Korejského ústředního historického muzea, v pohledu z hlavní tribuny vlevo, na střeše Korejského muzea umění stál po léta vlající rudý prapor se znakem vrchního velitele ozbrojených sil KLDR. Dříve se tato funkce nazývala vrchní velitel Korejské lidové armády, pak byla oficiálně přejmenována (a velvyslanectví KLDR v Praze na to oficiálně upozorňovalo) a dnes se o funkci vrchního (či nejvyššího) velitele vůbec nemluví a až na vzácné výjimky je soudruh Kim Čong Un titulován pouze nejvyšší stranickou a státní funkcí, tj. generální tajemník Korejské strany práce a předseda pro státní záležitosti KLDR. Odstranění praporu vrchního velitele s tím asi souvisí. Na jeho místě je nyní na rudém praporu znázorněna skupina budovatelů, motiv známý z propagandistických plakátů.
Kromě toho stojí na bočních stranách náměstí budovy s motivem vlajky KLDR na střeše na straně od tribuny levé a Korejské strany práce na straně pravé. Na levé budově býval kdysi obraz Kim Ir Sena, než jej nahradily portréty velkých vůdců na budově hlavní tribuny, dnes přemístěné na Velkou lidovou studovnu. Na pravé byly umístěny do roku 2012 obrazy Marxe a Lenina. Další výzdoba budov je příležitostná k jednotlivým slavnostním akcím. Svéráznou součástí příležitostné výzdoby jsou balóny s motivem státní vlajky, připoutané k zemi dlouhými svislými agitačními hesly.
Nemohu opomenout, že v těsné blízkosti náměstí směrem na Mansude a k Paláci školáků stojí nad parkovištěm a u zastávek trolejbusu dvě rozměrné mozaiky slunečně usměvavých velkých vůdců obklopených magnóliemi. Každá stěna s mozaikou měří mým odhadem asi 12 x 10 metrů. Velcí vůdci se tak na náměstí nedívají jen čelně z obrazů, ale i průhledem zboku z mozaik.
Před vstupem na tribunu musel každý účastník projít kontrolou vojákem Korejské lidové armády, přísnější než na letišti. Kromě obsahu kapes se kontrolovaly i odznaky. Měl jsem tehdy odznak s kimirsenií. Voják se zeptal, co je to, jako by kimirsenii nikdy neviděl, a když jsem mu řekl jedním slovem, že kimirsenie, pustil mě dál. Sousedovi zkoumal bonbóny, ale i ty prošly.
Ukázka techniky z vojenské přehlídky alespoň na obálce knihy
Přehlídka, kterou jsem viděl, se konala dopoledne, zatímco od roku 2020 se přehlídky konají pozdě večer za tmy, nejspíše aby vynikly světelné efekty. Celá přehlídka trvala asi dvě a půl hodiny. Před Dnem slunce a po něm často pršelo a bylo zataženo, na Den slunce se však vyjasnilo a bylo krásně. (V dalších dnech už zdaleka tak ne.) Mám podezření, že tomu organizátoři napomohli střelbou do mraků, přinejmenším slyšel jsem zpovzdálí jakousi dunivou střelbu, kterou si neumím jinak vysvětlit. V té době Donald Trump vyhrožoval KLDR zničením, tak mě nejprve napadlo, jestli s tím už snad Američané nezačali…
Pro představu dodám, že v Pchjongjangu je celoročně dosti podobné počasí jako v Česku mimo horské oblasti. V dubnu během mých návštěv bývalo přes den asi mezi 12 °C a 20 °C, v roce 2017 dosti pršelo, ale nešlo o žádné lijáky, a v dalších dvou letech asi nepršelo vůbec, nebo jen zcela zřídka (nevybavuji si to).
Vojenské přehlídky a manifestace pracujících se zúčastnil soudruh Kim Čong Un, tehdy oficiálně titulovaný vážený soudruh nejvyšší vůdce, tehdejšími funkcemi předseda Korejské strany práce (předtím první tajemník, potom generální tajemník), předseda Komise pro státní záležitosti (dnes předseda pro státní záležitosti) a vrchní velitel Korejské lidové armády (dnes vrchní velitel ozbrojených sil), stručněji mezi Korejci označovaný jako náš maršál nebo jen maršál, přičemž maršálů má dnešní KLDR několik, ale při samostatném použití označení maršál je vždy myšlen jediný. (Všimněte si analogie se slovem strana v socialistických státech s více politickými stranami, včetně ČSSR.)
Korejci v běžném projevu jména tří vůdců nevyslovují, a myslím, že ani nepíší. Používají opis slovy velký vůdce, velký generál a náš maršál, případně jejich obdobu. Zdá se, že se to řídí obdobou hesla „nebrat jméno Boží nadarmo“.
KIM IR SENOVO náměstí s Velkou lidovou studovnou a jeho okolí v pohledu přes řeku Tedong od Věže čučche
Ze svých míst na levém balkóně hlavní budovy s tribunami v pohledu z náměstí, v jeho části nejblíže středu budovy, odkud byl na celé náměstí báječný rozhled, jsme na horní tribunu s nejvyšším vedením strany a státu neviděli. Bránilo nám v tom její mohutné kamenné zábradlí. I když jsme tak byli od soudruha Kim Čong Una a dalších vysokých funkcionářů vzdáleni asi 10 metrů, nevěděli jsme, kdo na tribuně stojí a zda tam vážený soudruh nejvyšší vůdce je osobně přítomen. Dle jásotu průvodu při průchodu pod tribunou bylo možné předpokládat, že ano, ale nemohl jsem tušit, zda by tento jásot byl menší nebo jak by se účastníci chovali, kdyby přítomen nebyl. (Neúčastní se každé masové akce tohoto typu.) Velkoplošné obrazovky, přinášející záběry na tribunu zblízka, tehdy ještě na náměstí nebyly, objevily se na podobných akcích až v dalších letech.
Úvodní projev a veškerý komentář přehlídky a manifestace probíhaly pouze v korejštině a tlumočeno nám bylo máloco, s ohledem na značný hluk na místě by to ani nebylo dobře možné, navíc korejští průvodci byli sami dost zaujati probíhajícími akcemi (jistě je neviděli osobně běžně, někteří možná nikdy), než aby stíhali se naplno věnovat svěřeným cizincům. Vzhledem k významu akce a půlkulatému výročí jsem předpokládal, že je vážený soudruh nejvyšší vůdce na tribuně, a obával jsem se, že ho možná neuvidíme, když na hlavní tribunu není z našeho místa těsně pod ní vidět. Naštěstí v závěru akce obešel celý balkón horní tribuny, mávaje odtud nadšeným manifestantům i divákům na tribunách, takže jsme váženého soudruha nejvyšší vůdce sice jen nakrátko, ale přece jen dobře viděli.
Při této akci měl na sobě černé sako evropského střihu, bez odznaku, s bílou košilí a stříbrnou vázankou. Při obcházení dlouhého balkónu hlavní tribuny se díval i mezi diváky a zvlášť se podíval přímo na nás, zahraniční hosty. Nadšený potlesk a mávání diváků byly strhující a nebraly konce. V úplném televizním záznamu přehlídky, který převzala i ruská televize, se nachází během mávání váženému soudruhu nejvyššímu vůdci i záběr na část cizinců, mezi kterými jsem dobře vidět. Mám tak na tuto akci památku a důkaz pro ostatní.
Noční pohled z hotelu Korjo na Velkou lidovou studovnu na KIM IR SENOVĚ náměstí a ulici Čchangdžon za ní
Nadšení na místě působilo tak upřímným dojmem, že nebylo možné si představit, že by nebylo skutečné, že by se jednalo o jakési divadlo, motivované snad zištnými pohnutkami či dokonce strachem účastníků. Nebyl by samozřejmě problém dostat na akci tohoto typu milion i více lidí pod příslibem výhod z účasti (a naopak), nebylo by nemožné jim účast přímo nařídit, ale jsem přesvědčen o tom, že velkolepé oslavné akce tohoto typu, konané zhruba jednou ročně, jsou pro řadové účastníky skutečnou poctou a naprosto nepřipadá v úvahu, že by tam kdokoli z nich chodil s nechutí. Jistě i naprostá většina ostatního obyvatelstva jim to závidí.
Jsem si přitom vědom toho, že nadšení milionu obyvatel hlavního města na Kim Ir Senově náměstí jistě neodráží stejný pocit naprosto všech obyvatel města a celé země, ale na první pohled je zde patrný rozdíl od podobných masových akcí v Československu, zvláště v období 70. a 80. let, kdy budovatelské nadšení už značně opadlo. Já jsem tyto akce nezažil, ale z dochovaných fotografií a filmů nebo i vzpomínek pamětníků vím, že probíhaly v úplně jiné atmosféře. Pokud by někdo tleskal a jásal na masových akcích v ČSSR před převratem takovým způsobem, jak je běžné na přehlídkách a manifestacích v KLDR, nejspíš by byl odveden jako opilec nebo provokatér.
Nemohu si však odpustit konstatování, že provolávání „Hurá!“, respektive „Ať žije!“ („Manse!“) za „uvítacího pochodu“ soudruha Kim Čong Una (což je stejná melodie, jakou používali při svém příchodu na masové akce nebo při kynutí masám i předchozí velcí vůdci a kdysi měla slova na oslavu soudruha Kim Ir Sena, ale nyní už se dlouho hraje jen instrumentálně) bylo tak koordinované, jednohlasné, hlučné, pravidelné a prostorově vzdálené, že považuji za pravděpodobné, že není ponecháno jen nadšení diváků, ale je reprodukováno přímo s pochodovou hudbou. Takže i kdyby teoreticky diváci nejásali nebo křičeli něco jiného, nikdo to neuslyší. Kdyby takovou techniku použil Ceaușescu, nemusel jeho poslední projev skončit tak neslavně.
Ústřední sál Velké lidové studovny
Za obrovského nadšení a potlesku byly vítány i mimořádně zasloužilé vojenské jednotky. Při vstupu jejich pochodových formací na náměstí se začalo publikum na tribuně ve směru pochodu postupně zvedat a tleskalo vstoje až do jejich odchodu. Nebyl nikdo, kdo by se nepřidal. (Jen jeden starší účastník blízko nás zůstával ze zdravotních důvodů sedět, za to se na něho nikdo nezlobil.)
Při pohledu na film nebo fotografie nemůže divák tuto atmosféru prožít a pochopit, proto mu snadno může připadat nevěrohodná nebo šílená. Srovnejme ji ale s jednáním lidí v kapitalistických zemích při setkání s tamními celebritami, na koncertech tamních nejslavnějších hvězd, filmových festivalech apod. Nikdo přitom neoznačuje za šílené, donucené nebo kariéristické jednání publika, které z takových celebrit propadá kolektivní hysterii. Podívejme se například na to, jak se chovalo publikum v USA na koncertech Elvise Presleyho. Někomu se jistě může zdát takové srovnání nepatřičné, ale když kapitalistický svět má za celebrity zpěváky a herce, proč by KLDR nemohla a neměla mít za celebritu svého nejvyššího představitele, s nímž jsou v mediálním prostoru spojovány všechny úspěchy, všechna vítězství, vše pozitivní za posledních více než deset let, a který je následníkem dvou velkých vůdců, přičemž dohromady tato všeobjímající propaganda o velikosti vůdců trvá již téměř osm dekád. Tím spíše, že KLDR celebrity západního typu slavných zpěváků a herců nemá.
Nejde však jen o nadšení spojené s jedinou osobností. Tento kult osobnosti, mám-li použít zprofanovaný termín, nebo chcete-li, bez nadsázky až zbožštění vůdce, považuji osobně spíše politicky za problematické a riskantní, zejména z hlediska budoucnosti, nemluvě o rozporu s marxistickým pojetím úlohy osobnosti v dějinách, které KLDR neuznává, považujíc dialektický a historický materialismus za překonaný. Masové politické nadšení a upřímnou hrdost na svou vlast, opravdové vlastenectví (ne to, co se za něj většinou vydává u nás) lze jasně vidět i při jiných příležitostech, například při vyvěšování státních vlajek, zaníceném zpěvu státní hymny, budovatelských a vlasteneckých písní a celkově na atmosféře masových shromáždění včetně těch, kde není přítomen maršál.
Osamělý cyklista na KIM IR SENOVĚ náměstí
V pohledu zvenku to může působit divným dojmem, ale nikdo na světě nežije po desítky let pod tlakem tolika vnějších hrozeb, pod tlakem drtivých sankcí, přítomnosti desetitisíců vojáků USA v Jižní Koreji, Japonsku a na ostrovech v Tichomoří, pod neustálými hrozbami provedením převratu ze strany jihokorejských konzervativců, japonských imperialistů, USA, EU a jejich spojenců, kteří jsou všichni hospodářsky, politicky a většinou i vojensky poněkud silnější než KLDR. Tváří v tvář takovým hrozbám by jistě jen málokterý občan nepodporoval své vedení či dokonce byl aktivně proti němu, při určitém (i když většinou asi jen dost matném) povědomí o tom, jaké oběti a utrpení způsobují války, ozbrojené konflikty, terorismus a nestabilita ve světě.
Kromě toho ani několik málo spojenců, byť navenek deklarujících nerozbornou družbu, nemůže být pro KLDR politickým příkladem. Vedení KLDR si patrně uvědomuje, že pokud by politicky a hospodářsky následovalo Čínu či Rusko, nemohlo by se ve stávající podobě udržet. Proto se nedalo čínskou cestou (značné hospodářské a kulturní liberalizace při zachování vedoucí úlohy formálně komunistické strany), ani ruskou cestou (otevřené obnovy kapitalismu a přerodu byrokracie zdegenerovaného socialismu v oligarchii), i když o jejich úskalí veřejně nemluví a nepíše.
Zkrátka vůdce je propagandisticky zárukou stability celého systému (domnívám se, že méně než v rovině reálného rozhodování, které je mnohem spíše dílem kolektivního vedení a rozhodnutí funkcionářů odpovědných za konkrétní svěřené sektory) a způsob jeho uctívání je nutno chápat v atmosféře korejských tradic (i těch feudálních z doby před rokem 1945 a hlavně před japonskou okupací) a propagandy založené už asi po čtyři generace na neomylnosti geniálních vůdců. Mimochodem, 7. sjezd Korejské strany práce (2016) neměl v programu volbu předsedy strany, ale bodem jednání byla volba soudruha Kim Čong Una předsedou strany. Stejně tak tomu bylo s jeho volbou generálním tajemníkem na 8. sjezdu.
I v nejbližším okolí KIM IR SENOVA náměstí probíhá (nebo donedávna probíhala) výstavba nových výškových domů
Domnívám se, že i když je v současné KLDR spousta nedostatků a důvodů k nespokojenosti, málokdo z jejích občanů by si přál destabilizaci či snad dokonce pád jejího systému s rizikem toho, že se z ní stane něco jako dnešní Libye, Irák, Afghánistán, Ukrajina a podobně. Žije tam snad většina lidí blahobytněji, bezpečněji a radostněji než v KLDR? V pohledu z Česka se snadno řekne, že v KLDR se žije velmi chudě a že je v mnoha ohledech zaostalá a nerozvinutá, ale v pohledu ze zemí takzvaného třetího světa a části bývalých socialistických států už to nevypadá tak jednoznačně. A to ještě uvidíme, jak to bude s dosavadním relativním a domnělým blahobytem u nás dál…
Jistě v otázce případného odporu proti stávajícímu vedení KLDR a směrování země hraje svou roli i represe a obavy před ní, domnívám se ale, že politická represe není příliš rozšířená a běžná. Důkazem samozřejmě není skutečnost, že o politické trestné činnosti a případných trestech za ni sdělovací prostředky KLDR zásadně neinformují. Naskýtá se odpověď, že to prostě zatajují. Na druhou stranu po třech čtvrtích století politického režimu kladoucího důraz na jednomyslnou jednotu a jistě poměrně ostře potlačujícího své odpůrce, soudě i dle jeho vlastní propagandy, je málo pravděpodobné, že by mohla existovat vnitřní politická opozice a že by se vůbec někdo zevnitř odvážil režim podvracet. Jinak řečeno, všichni vnitřní nepřátelé byli už dávno zlikvidováni, poslední protistranické skupiny a spory byly rozbity už asi v 60. letech a sotvakdo by se v takové situaci pokoušel o formování nové vnitřní opozice, tedy důvody pro politickou represi už dávno do značné míry pominuly.
Za poslední desítky let byl medializován jediný případ politického soudního procesu, a to s odsouzením k trestu smrti a popravou armádního generála a vedoucího oddělení ÚV KSP Čang Son Tcheka v roce 2013. Ve všech ostatních případech, pokud byl v posledních letech kdokoli z funkcionářů kritizován, byla vydána nanejvýš informace o jeho odvolání z funkce. Většinou ale ani v takových případech nejsou jména uváděna a zprávy uvádějí jen, že došlo k odvoláním a doplňujícím volbám a jsou uvedena jména nově zvolených funkcionářů, nikoli jména těch, které nahradili.
Budova se znakem Korejské strany práce na boční straně KIM IR SENOVA náměstí. Heslo na střeše zní “Ať žije slavná Korejská strana práce!”
Zmínky o Čang Son Tchekovi byly po jeho fyzické likvidaci vymazány ze všech materiálů a od té doby jsem o něm nezaznamenal jedinou informaci. Nikdy se nestalo, že by někdo vzpomínal jeho odstranění jako dobrý příklad a varování pro ostatní, natož samozřejmě opak, že by snad byl rehabilitován. K žádné politické rehabilitaci v KLDR zřejmě nikdy nedošlo, alespoň oficiálně ne, nebo o tom nevím. V knize o Paláci slunce Kumsusan, mauzoleu velkých vůdců, o němž pojednám v samostatné kapitole, se nachází velká fotografie funkcionářů na jeho tribuně v roce 2012. Dvě místa jsou prázdná. Jedno kvůli řečníkovi, který během fotografování ze svého stanoviště odešel za řečnický pult, druhé kvůli vyretušovanému Čangovi. Také jsem v Pchjongjangu zakoupil DVD se slavnostním koncertem skupiny Moranbong k 67. výročí založení Korejské strany práce 10. 10. 2012, ze kterého jsou vystříhány záběry na stranické a státní vedení v publiku, protože vedle soudruha Kim Čong Una seděl Čang Song Tchek. Na internetu by měl být ještě k nalezení původní záznam. DVD nese rok vydání 2012, i když k vystříhání došlo nejdříve v prosinci 2013.
Čang Song Tchek byl zkrátka s odstupem desetiletí korejským Rudolfem Slánským. Pochybuji však, že se stejně jako Slánský dočká posmrtné rehabilitace. Všimněme si podobnosti s Ottou Warmbierem. Vedoucí funkcionář byl fyzicky zlikvidován za dlouhé dekády jen jeden, pro výstrahu. Zjevně to stačilo. Stejně tak jediný neposlušný turista, který nerozvážně udělal, co neměl, a pak říkal, co měl…
Mnozí vedoucí funkcionáři, kteří zmizeli z veřejného prostoru a západní (či jižní, což je v podstatě totéž) a bulvár spekuloval o jejich popravě, se později znovu na veřejnosti objevili, někteří byli dokonce znovu zvoleni do vysokých funkcí. Spekulace přiživuje to, že KLDR není plošně připojena k internetu a kontakty na její jednotlivé občany nejsou tímto způsobem dostupné, nemluvě o sociálních sítích, takže pokud mediálně exponovaný funkcionář z jakéhokoli důvodu opustí svou funkci, ve světě nikdo neví, čemu se nyní věnuje. Může zastávat i jinou, podobně významnou a zodpovědnou funkci, ale pokud z jejího titulu nefiguruje v médiích KLDR a neúčastní se případných mezinárodních či mezikorejských jednání (pokud probíhají), prostě se pod ním před světem „slehne zem“.
Na tomto snímku z KIM IR SENOVA náměstí si lze povšimnout teček a šrafování pro účastníky masových akcí
Velká část vedoucích představitelů také postupně končí ve svých funkcích a je nahrazována z důvodu vysokého věku. Na vojenské přehlídce stáli vedle soudruha Kim Čong Una tehdejší členové prezídia politbyra soudruzi Kim Jong Nam (tehdy předseda prezídia Nejvyššího lidového shromáždění), Hwang Pjong So, Pak Pong Džu (tehdy předseda vlády), kteří již ve vedení strany nejsou, ale dle západních médií (KLDR data narození funkcionářů neuvádí) se narodili v letech 1928, cca 1946-1949 a 1939, tedy jim bylo 89, něco kolem 70 a 78 let. Bylo by bizarní soudit, že by v tomto věku nebo ještě o několik let později podlehli politické perzekuci, když předtím zastávali odpovědné funkce po desítky let. Na tribuně v těsné blízkosti vůdce stál ale i člen prezídia politbyra soudruh Čche Rjong He (dle západních zdrojů narozen roku 1950, takže tehdy 67letý), který je členem prezídia politbyra dodnes a kromě toho předsedou prezídia Nejvyššího lidového shromáždění a prvním místopředsedou Komise pro státní záležitosti a má hodnost vicemaršála (což je specifická vojenská hodnost KLDR mezi armádním generálem a maršálem). Politické funkce zastává již od 70. let, aniž by ho postihla jakákoli represe.
Spíše v této souvislosti stojí za zamyšlení, zda je politicky správné, aby z pětičlenného prezídia politbyra všichni kromě generálního tajemníka (dříve předsedy) byli v důchodovém věku, nemluvě o tom, že zjevně drtivě převažují v celém 17členném politbyru (patrně je tomu tak i přes kádrovou obměnu i v roce 2022, i když kvůli absenci potvrzených dat to nelze jednoznačně potvrdit). Členkou politbyra není a patrně nikdy nebyla žádná žena.
Mohu tedy tvrdit, že jsem se setkal se soudruhem Kim Čong Unem, dokonce i to, že jsem s ním stál na tribuně při přehlídce. Jsou lidé, kteří se podobným způsobem naparují, i když jejich setkání s vůdci KLDR a jejich „stání s nimi na tribuně“ bylo přesně takové, jako moje. Viděl jsem soudruha Kim Čong Una na vzdálenost asi 10 metrů, ale hovořit o setkání bych považoval za poněkud nadnesené. Na druhou stranu, z občanů ČR ho vidělo opravdu málo lidí. Osobně vím o třech a ze Slovenska o jednom.
Soudruh Kim Ir Sen často osobně přijímal zahraniční přátele, nejen oficiální delegace z tehdejších socialistických států a zemí s nimi spřátelených, ale i prosté příznivce KLDR ze zemí „třetího světa“ nebo jiných kapitalistických států, pokud se tehdy do KLDR dostali (západní státy s ní dlouho neměly diplomatické styky a nebylo to snadné). Z žijících českých občanů vím jen o jednom, který se s Kim Ir Senem osobně setkal, dokonce dvakrát. Byl to v letech svého předsednictví Mezinárodního svazu studentstva současný prezidentský kandidát „českých vlastenců“ Josef Skála (KSČM).
Budova s vlajkou KLDR a heslem “Ať žije Korejská lidově demokratická republika!”, vlevo mozaiky velkých vůdců před Pchjongjangským palácem dětí
Soudruh Kim Čong Il naopak zahraniční příznivce osobně nepřijímal asi nikdy nebo není mi to známo. Jednal jen s některými zahraničními státníky a jinými představiteli cizích zemí, kterých bylo velmi málo. V době, kdy stál v čele strany a státu, navštívilo KLDR přinejmenším několik desítek českých komunistů, nepřijal však nikoho z nich, ani tehdejšího předsedu ÚV KSČM Miroslava Grebeníčka, byť KSČM v té době (2005) měla 41 poslanců a patřila nejen k nejsilnějším politickým stranám v ČR, ale vlastně i k nejvlivnějším komunistickým stranám na světě (nebudu rozvádět otázku, jak toho dokázala využít…).
Soudruh Kim Čong Un nepřijímá zahraniční příznivce z řad komunistů nebo jiných politických aktivistů vůbec. Pokud je mi známo, kromě zahraničních státníků přijal z řad cizinců jen basketbalistu Dennise Rodmana z USA v roce 2013 a předsedu Mezinárodního olympijského výboru Thomase Bacha z Německa s jeho doprovodem v roce 2018. (V tomto ohledu jde o zajímavé upřednostnění sportu před politikou.) Nemyslím si, že by měl přijímat každého, to by v dobách před pandemií bezmála nedělal nic jiného a kromě toho by pak nebyl před světem dost vzácným, ale pokud si za osm let do pandemie neudělal čas na nikoho ze zahraničních politických sympatizantů, ani na recepci nebo společnou fotografii při některé z větších zahraničních návštěv účastníků různých oslav, není to pro zemi před zahraničními příznivci příliš dobrá vizitka.
Ani nikdo jiný z nejvyššího vedení, ze členů politbyra, ale ani nikdo z ministrů zahraničních věcí v posledních letech delegáty přátelství nepřijímal, pokud je mi známo, s výjimkou tehdejšího člena prezídia politbyra a předsedy prezídia Nejvyššího lidového shromáždění soudruha Kim Jong Nama, jenž přijal nejzasloužilejší účastníky 5. mezinárodního setkání „Sláva velkému pektusanskému národu – Festivalu 2017 ke chvále velikánů hory Pektu“ v srpnu 2017 (mezi nimi z ČR Jozefa Servistu).
KIM IR SENOVO náměstí a okolí v pohledu z Věže čučche
Myslím ale, že je čas se vrátit k vojenské přehlídce. Zahájena byla hymnami „Píseň o generálu Kim Ir Senovi“ a „Píseň o generálu Kim Čong Ilovi“. Ty každodenně po léta zahajují i vysílání Korejské ústřední televize. Existuje i „Píseň o generálu Kim Čong Unovi“, mám ale dojem, že už se v posledních letech nehraje a zapadla, stejně jako celá řada dalších oslavných písní o něm, vytvořených v době jeho nástupu do čela země.
Během úvodních písní bylo na přehlídce vypáleno 21 dělostřeleckých salv. Poté člen prezídia politbyra ÚV KSP, místopředseda Komise pro státní záležitosti a místopředseda ÚV KSP (tehdejší funkce) soudruh Čche Rjong He přednesl blahopřejný projev. KCNA o něm informovala takto: „Řečník jménem soudruha Kim Čong Una vyjádřil vděk všem členům strany, členům armády a civilním pracovníkům, kteří úspěšně uvedli do praxe závazky, které si dali před velkými vůdci bez zaváhání a ústupků s pevným přesvědčením ve vítězství revoluční věci čučche.
Vyzval všechny členy strany, příslušníky armády, mládež a pracující, aby nadále urychlovali cestu k vytvoření rychlosti mallima, a tak vybudovali lepší zemi pro lid, plně rozvinutou socialistickou mocnost.
USA vytvářejí nové fáze války, při které se uchylují ke zběsilým fanatickým jaderným provokacím proti KLDR. Řečník to zdůraznil jako nezodpovědné provokace, kterým Korejská lidová armáda ihned zasadí ničivou ránu a odpoví totální a jadernou válkou s jaderným úderem z korejské strany.“
Jak dodává zpráva KCNA, po skončení projevu vyjely na náměstí automobily vezoucí prapory s obrazy slunečně usměvavých velkých vůdců, doprovázené důstojníky Korejské lidové armády. Čestná stráž, pozemní, námořní, letecké a protivzdušné jednotky a Dělnicko-rolnické rudé gardy a všichni účastníci vojenské přehlídky vyjádřili praporům hlubokou úctu.
V průběhu přehlídky přes náměstí procházely útvary představující období protijaponského ozbrojeného boje, budovatelé pravidelných ozbrojených sil a útvary reprezentující období národně osvobozenecké války.
Následně na náměstí vstoupily útvary Soulské gardové 3. pěší divize, Soulské Kim Čchekovy gardové 4. pěší divize, Kang Konovy gardové 2. pěší divize, Soulské Rju Kjong Suovy gardové 105. tankové divize, Gardové 2. námořní flotily, Gardového 56. Kim Či Sangova hrdinného stíhacího leteckého regimentu a další gardové jednotky.
Pochodujíce přes náměstí je následovaly útvary námořnictva, letectva a protivzdušných sil, strategických sil, sil pro speciální operace, 1., 2., 3., a 5. sbor a další kombinované jednotky a útvary pěších divizí určené pro přední část fronty včetně 46. pěší divize Korejské lidové armády.
Byly následovány útvary Kim Ir Senovy vojenské univerzity, Kim Ir Senovy politické univerzity, Kim Čong Ilova postgraduálního institutu, Námořní univerzity Kim Čong Suk, všech stupňů vojenské akademie Kim Čchekovy univerzity vzdušných sil, Kang Konovy vojenské akademie a O Čin Uovy dělostřelecké akademie. Za nimi prošly útvary z Revoluční školy Mangjongde, Revoluční školy Kang Pan Sok a Revoluční školy města Nampcho. Následovaly je útvary Dělnicko-rolnických rudých gard a útvary Mladých rudých gard z Pchjongjangu a z ostatních provincií a z vysokých škol jako Kim Ir Senovy univerzity a Kim Čchekovy polytechnické univerzity.
Přes náměstí proletěla bojová formace, která vytvořila číslo 105, a byly odpáleny ohňostroje. Následně náměstím projely útvary tanků, obrněných vozidel, děl, raket a strategických sil. Za doprovodu vojenské hudby nad náměstím proletěla bojová formace, která zanechávala pět barevných stop v národních barvách červené, bílé a modré a oznámila konec přehlídky.
V centru města mizí poválečná zástavba a rostou vysoké novostavby
Během přehlídky jsem z tribuny částečně viděl i do bočních ulic, kde se na jedné straně řadily pochodové formace a dávaly se do kroku nebo uváděly do pohybu své vozy, na straně druhé přecházely pochodující šiky z pochodového kroku do klusu, kterým se ubíraly za obzor, to vše na povely několika regulovčíků s praporky.
Po vojenské přehlídce následovala manifestace obyvatel Pchjongjangu s asi milionem účastníků, kteří nebyli na náměstí najednou, ale část jich zaplňovala náměstí s mávátky, kterými vytvářeli různé obrazce a hesla, a část kráčela přední náměstí pod tribunou v průvodu.
Mezi stovkami nebo možná tisíci vlajkonošů s rudými prapory, vlajkami strany a státními vlajkami jely obrovské bronzové sochy velkých vůdců, stejné, jaké stojí na Mansude. Jakým způsobem se podstavec pohyboval, mi není jasné. Předpokládal bych, že je v něm umístěn nákladní automobil, jeho řidič by však neviděl na cestu. Možná je pohyb celého objektu řízen zvenku dálkovým ovládáním. Stejně záhadně se pohybovalo vpřed několik alegorických vozů za vozem se sochami. Na nich byly umístěny velké prapory strany, státu a vrchního velitele s agitačními hesly, modelem Věže čučche a dalšími motivy. Vzhledem k jejich rozměrům a vzhledem k tomu, že se tyto alegorické vozy vyskytují na manifestacích už po desítky let, kdy je nemohla pohánět žádná vyspělejší technika, nemohu ani vyloučit, že fungují na manuální pohon, i když netuším, jak by vozy lidé uvnitř podstavců řídili.
Při procházce prázdným náměstím rok po této přehlídce jsem si všiml, že je celé na zemi pomalováno čarami a tečkami, podle kterých se řadí a pohybují účastníci přehlídek, manifestací a tanečních slavností. Podobné značení je patrné na vícerých veřejných prostranstvích.
Ukázka moderní zástavby v centru Pchjongjangu – ulice vědců Mire
Některá hesla byla také nesena samostatně přímo v průvodu. Šiky manifestantů, kteří netřímali prapory, nesly růžová mávátka z umělých květin. Tato mávátka měla i velká část útvarů stojících na náměstí kolmo k průvodu a mávající mu. Velká část této masy ale vytvářela obrazce a hesla zvedáním jakýchsi rudých, žlutých a bílých půlmíčů nad hlavu, přičemž uvnitř takového půlmíče je držadlo. Zdviháním těchto půlmíčů vznikal v rudé záplavě například žlutý (zlatý) znak Korejské strany práce, tedy zkřížený srp (korejského typu), kladivo a štětec, bílé jméno Kim Čong Un a různá krátká hesla typu „jednomyslná jednota“, „soběstačný rozvoj“, „odhodlaná obrana“ apod. To vše o rozměrech desítek metrů na každou stranu. Působivé obrazy výsledných obrazců potom vznikají nejen ze střech sousedních budov, plných korejských fotografů a filmařů (zahraniční smějí být jen dole na náměstí v malém vyhrazeném prostoru), ale i z Věže čučche na protějším břehu řeky.
Vlajka Korejské strany práce a vlajka KLDR po celou dobu slavnostně vlály ve větru. Aby ne, ve stožárech je fukar a fouká na ně, aby se nesvinuly. Zajímavé bylo vidět po skončení akce přípravy k organizovanému odchodu z náměstí, kdy si velká část přítomných posedala na zem, a tak seděli skoro po celé ploše a čekali, až na ně přijde řada a uvolní se místo pro odchod, protože kdyby se naráz začali hrnout do ulic vedoucích z náměstí, nejspíš by se tam ušlapali. Později jsem viděl, že mávátka a půlmíče si s sebou odnášejí nebo odvážejí městskou dopravou, tam, kde její provoz nepřerušila zmíněná demontáž trolejí.
Nová výstavba v centru Pchjongjangu
V den vojenské přehlídky a dnech jí blízkých jsem na několika místech Pchjongjangu viděl provizorní vojenská tábořiště, netvořená běžnými vojenskými stany, ale svéráznými chýšemi přikrytými slámou v ohrazených areálech v parcích před panelovými domy. Vlály nad nimi vlajky vrchního velitele a v některých bylo přes ohradu z autobusu vidět, že tam vojáci sportují.
Večer po setmění jsme zhlédli na Kim Ir Senově náměstí masová taneční vystoupení asi 50 tisíc obyvatel Pchjongjangu, doprovázená živou hudbou. Tato taneční vystoupení pořádá především Svaz mládeže (tehdy se jmenoval Kimirsensko-kimčongilský svaz mládeže, v dubnu 2021 byl na 10. sjezdu přejmenován na Socialistický svaz vlastenecké mládeže, což „samozřejmě“ nebylo v médiích nijak zdůvodněno), ale také Socialistický svaz žen Koreje. Účastníci tančí ve dvojicích i skupinách na motivy nejslavnějších budovatelských a vlasteneckých písní, muži nosí bílé košile s červenými kravatami a ženy pestrobarevné kroje čoson-ot, v zimě v obou případech mají přes ně kabáty a bundy. Běžné jsou tance v kruzích, často i dvou nebo několika v sobě, které se při tanci pohybují různými směry. Nechybí ani seskupování tanečníků do různých obrazců, jako je znak strany. Na několika místech města jsem viděl nácvik těchto tanců. K udržení formací opět slouží čáry a tečky na dlažbě.
Na taneční slavnosti byl opět přístup jen přes bezpečnostní kontrolu, bez záznamových zařízení a se vstupenkami, jež nám byly předtím zdarma rozdány. Přitom na těchto slavnostech už nebyl přítomen vážený soudruh nejvyšší vůdce.
Památník čchollima
*
Pokračování v další části.
